BERLINALE: Francouzské Pelíšky se jako mozaika kolektivní a rodinné paměti rozpadají

Květen roku 1968 znamenal v Paříži vyústění dlouhodobé nespokojenosti s vládou konzervativního prezidenta Charlese de Gaulla. Tažnou silou byli studenti. K nejslavnějším symbolům protestů patří bojkotace festivalu v Cannes. Mezi silné hlasy bouřící se levice patřila intelektuální scéna, jejíž součástí byl například režisér Jean-Luc Godard, jenž se k událostem a důsledkům vracel ve filmu Tout va bien. Lidské osudy na pozadí politického pnutí filmaři později zpracovali již několikrát, jmenovitě především Snílci Bernarda Bertolucciho.

The Safe House švýcarského režiséra Lionel Baiera volí zcela odlišnou, více sentimentální a divácky vstřícnou optikou. Adaptuje vzpomínkovou novelu Christopha Boltanskiho, který je ve filmu ztvárněn jako nejmladší chlapec a slouží jako pomyslný průvodce vyprávěním. Jeho v protestech zapletený otec Luc se po událostech filmu stal slavným sociologem. Lucův mladší bratr Christian formoval svět uměleckých instalací a starší bratr Jean-Élie zase rozvíjel svět lingvistiky. Otec rozsáhlé rodiny pracoval jako doktor, matka jako žurnalistka. Prababička uctívala minulé časy ruské kultury. V zásadě tak sledujeme kořeny velkých osobností.

Na půdorysu několika dní objevujeme, jaký vliv mají vnější události na chod rodiny, zároveň odhalujeme její bohatou a bolavou historii provázanou s traumaty 2. světové války. Jde o útržkovité historky. Kolážovitý obraz působivě rozkresluje fungování rodiny, stejně jako zachycuje unikátní osobnost každého člena. Dokáže navodit sladce trpkou atmosféru. V prostředí rodiny je nám dobře, daří se tvořit pocit bezpečného místa, v jehož zdech však přetrvává bolest a pro Christopha i neodhalená tajemství. U toho film ale tak nějak končí.

Je dramaturgicky silně neukotvený. Osobní zážitky a situace každého z členů netvoří širší obraz. Působí jako hřejivé anekdoty bez jakékoli poenty. Sice se snaží experimentovat s vyprávěcími perspektivami, využívá zcizujících efektů a upozorňuje na svou fikční podstatu, všechny tyto aspekty ale zůstávají viset ve vzduchu. Jistě, příběh pramení ze vzpomínek na dětství a bílá místa na mapě jsou pochopitelná. Film se však této skutečnosti konceptuálně nedrží. Od Christophova pohledu vyprávění neustále odskakuje. S dětskou imaginací tvůrci nijak nepracují.

Stagnují u pitoreskní stylizace a drobnokresby, nikdy se neodchýlí od rozčrtnutých archetypů. Staví na letmých situacích, interakcích a laskavém humoru. Problematika protestů zůstává nevytěžena. Sice vidíme, jak se k situaci rodina staví a že individuality se v několika názorech odchylují, v zásadě ale její hlavní funkce spočívá k tvoření paralel s 2. světovou válkou. Politická situace postupně vyprchává a film vrcholí pro rodinu bolestivým segmentem, kdy se musí navzdory vnějším okolnostem sjednotit a vyzdvihnout ty nejdůležitější lidské hodnoty.

Obrazem i hudbou tvůrci evokují nostalgii a melancholii. Výrazná barevná paleta připomene ilustrace v dětských knížkách. Silně se opírá o různorodě barvité uličky a členitou architekturu. Vyprávění má slušně nakročeno k opuštění rodinných bariér a problematizaci kolektivní paměti, velmi záhy od toho, jako od takřka všeho ostatního, upustí. Drží se svého papundeklového vyznění a kategorie feel-good. Jakkoli mnohdy překvapí ironickou sebereflexí a nevolí fatalistické přilnutí k té či oné straně dějin, opět z toho nic podnětného nekvete. Alespoň slouží jako miloučký obrázek transgeneračního porozumění.

Struktura filmu je skutečně jeden velký chaos. Asociuje novelu, jejíž stránky někdo nemilosrdně vytrhal. Stylizace podivně přepíná mezi surovostí, expresivitou a snovostí. Na všech úrovních nejvíce zrcadlí svou nekonzistentnost. I když bychom film mohli s trochou nadsázky označit za francouzskou obdobu u nás zbožštělých Pelíšků a jeho sledování rozhodně nejde proti srsti, jde o prapodivný útvar, jehož účast v hlavní soutěži je přinejmenším diskutabilní. V jádru totiž představuje konformně líbivý titul, který by se v široké distribuci nepodpořené festivalovým puncem na lokální úrovni neztratil.

Hodnocení: 50 %

Režie: Lionel Baier

Scénář: Lionel Baier

Hrají: Michel Blanc, Liliane Rovère, William Lebghil, Dominique Reymond, Larisa Faber, Aurélien Gabrielli, Adrien Barazzone

Světová premiéra: Mezinárodní filmový festival Berlinale (13. až 23. února 2025)