Před masou vody neutekl nikdo. Protržení hrází v údolí Stava je největší novodobou tragédií

Valící se bahno připravilo o život 268 osob a zcela zničilo tři hotely, 53 obytných domů, šest průmyslových budov a osm mostů. Vrstva nečistot o tloušťce 20-40 cm pokryla území o rozloze 435 000 metrů čtverečních, stovky stromů bylo vyvráceno a z přehrad se celkově vylilo 180 000 metrů krychlových vody a bahna, které s sebou strhly dalších 40-50 000 metrů krychlových erodované půdy a obsahu zničených budov.

Jak uvádí článek na internetových stránkách tailings.info, katastrofa z 19. července 1985 v údolí Stava patří k nejtragičtějším svého druhu, a překonají ji pouze přírodní katastrofy, jako zemětřesení. Vedle stovek obětí došlo k poškození majetku v hodnotě 155 milionů eur, což z ní dělá jednu z nejhorších průmyslových katastrof na světě. 

Příčina protržení hrází 

Státní úřady více než dvacet let před nehodou neprovedly žádnou důkladnou kontrolu stability přehrad. Bezpečnost vesnic pod nimi se tak dostala do ohrožení. V roce 1974 město Tesero sice požádalo o zhodnocení jejich stavu, ale řada důležitých měření nebyla vůbec uskutečněna. Společnost Fluormine pověřená přezkoumáním bezpečnosti přehrad dokončila svou práci roku 1975. Stabilitu vrchní části nádrže ve své zprávě označila za „hraniční“ a jeden z techniků společnosti uvedl, že „je těžké uvěřit, že stále stojí“.

Fluormine ovšem státním úřadům předala zprávu s pozitivním zhodnocením stavu obou přehrad. Ty následně informaci předaly městu Tesero, které se rozhodlo pokračovat ve svádění odpadů do obou nádrží.

Ministerská vyšetřovací komise a odborníci jmenovaní soudem v Trentu zjistili, že „systém přehrad představoval neustálou hrozbu údolí. Zhroutil se, protože byl navržen, vybudován a spravován bez vytvoření nezbytných bezpečnostních mechanismů, které společnost od podobných staveb obvykle očekává. Tím došlo k ohrožení vesnic pod oběma nádržemi. Vrchní část se musela zhroutit důsledkem minimální změny stability hráze.“

Během vyšetřování katastrofy došlo k odhalení řady stavebních nedostatků. Hráze okolo přehrad byly vybudovány na bažinatém a nestabilním podloží. Nesprávné vyhloubení dna horní nádrže znesnadňovalo odvodňování. Velmi malá vzdálenost mezi oběma přehradami vedla k rozšiřování bahna z vrchní do spodní části. Odvodňovací trubky byly taktéž nesprávně umístěny na dně a procházely hrázemi, které navíc měly nadměrný sklon a výšku. Rozhodnutí rychle rozšířit nádrž následně vedlo k tragické události.

Soudní proces

V červnu 1992 došlo k odsouzení deseti lidí za zavinění katastrofy a mnohonásobné zabití. Na lavici obžalovaných a odsouzených seděly osoby odpovědné za správu vrchní části nádrže, zaměstnanci společností, jež v letech 1969-1985 horní přehradu stavěli a rozvíjeli, a úředníci, kteří zanedbali kontrolu bezpečnosti a stability vodního díla. Společnosti Montedison Spa, Industria marmi e graniti Imeg Spa, Snam Spa a Prealpi Mineraria Spa byly z důvodu nezodpovědného chování svých zaměstnanců odsouzeny k náhradě škody. 

Součástí tragédie v údolí Stava je vedle trestněprávní roviny důležitý i další rozměr. Rozhodnutí státních orgánů, které byly pověřené ochranou území a bezpečností lidí, totiž často upřednostňovaly hospodářské zisky před veřejným zájmem.