Chatrné zdraví Rudolfa II. Jaké choroby panovníka sužovaly?

Je známo, že život Rudolfa II. byl komplikovaný a že panovník neměl zrovna vladařské nadání. To mohlo být způsobeno právě jeho zdravotním stavem, především psychickými problémy. Badatelé se domnívají, že duševní stav Rudolfa II. ovlivnily jak genetické předpoklady v rodu Habsburků, tak syfilis. Toto onemocnění také přispělo k rozvoji dalších chorob, které Rudolfa II. ke konci života sužovaly.

Jak se časem zdravotní stav panovníka neustále zhoršoval, tak na svůj dvůr povolával také stále více lékařů a léčitelů. S jistotou jich lze v dochovaných písemných pramenech napočítat 18, mohlo jich však být i více. Jednalo se o významné učence dané doby, kterým Rudolf II. velmi důvěřoval. Protože dvorní lékaři nesměli nikoho o zdraví vládce informovat, z jejich pera se dochovalo jen minimum záznamů. Spoléhat se tak musíme na jiná svědectví. O zdravotním stavu císaře Rudolfa II. nás informují dochované zprávy úředníků, učenců a šlechticů působících na jeho dvoře nebo korespondence mezi příslušníky habsburského rodu. Na základě těchto pramenů je možné stanovit Rudolfovi II. diagnózy, tedy jakými zdravotními problémy trpěl.

V dobových pramenech je Rudolfovi II. často připisována „melancholie“, dnes bychom spíše hovořili o depresi. Z psychických stavů byly zaznamenány u císaře také náhlé záchvaty agresivity, paranoia nebo apatické stavy. Doboví svědci však tyto problémy nespojovali se syfilidou nebo genetickými predispozicemi, ale s Rudolfovou zálibou v alchymii, konkrétně s častým vdechováním škodlivých chemických výparů v laboratořích. Tuto domněnku zaznamenal například jeden španělský vyslanec na pražském dvoře. Jistý vyslanec z Florencie však byl pravdě blíž, když císařovu duševní nevyrovnanost dával do souvislosti s jeho nevázaným sexuálním chováním. 

V posledních letech života syfilida způsobila u Rudolfa II. vznik mnoha zdravotních problémů, což se podepsalo i na jeho vzhledu. Právě toho si všímali lidé v jeho okolí. Císař prý velmi špatně chodil, a to kvůli zadržování vody v těle, zejména v dolních končetinách, které proto často a nápadně otékaly. Otoky doprovázela silná bolest, a tak se panovník skutečně mohl obtížněji pohybovat. Oteklé končetiny byly zřejmě důsledkem dny. Kromě toho panovníkovi život znesnadňovala chronická nespavost. Dle očitých svědků Rudolf II. sice ulehal ke spánku velmi brzy po večeři, ovšem spát v noci nemohl. Měl prý nejenom problémy s usínáním, ale také se v průběhu noci často budil vyděšený. Z toho důvodu u jeho ložnice neustále museli být přítomni lékaři a komorníci. Absence kvalitního spánku se projevovala malátností a neustálou únavou, ale také nechutenstvím. Dále císař trpěl prudkými návaly horkosti. Při nich nechával hasit oheň v krbu a otevírat všechna okna v místnosti. K horečkám se později přidaly úmorné záchvaty kašle doprovázené vykašláváním krve. Horečky střídala zimnice, objevilo se i tvrdnutí břicha, zhoršila se funkce ledvin. Rudolf II. míval velkou žízeň a dokázal vypít litry vody za den, přesto vylučoval jenom malé množství moči, která byla navíc tmavá a hnilobně zapáchající.

Jako nejúčinnější léčbu lékaři stanovili především klidový režim, tedy dostatek spánku, ale také vyhýbání se stresovým situacím. Vnitřní harmonii těla se mělo dopomoci pouštěním žilou. Tím se také lékaři snažili odstranit otok dolních končetin, ovšem způsobili spíše vznik zánětlivých ran. V mokvajících puchýřích postupem času vznikla sněť. Rány si císař nechával potírat „zázračnými“ mastmi od svých alchymistů, což jeho zdravotní stav jenom zhoršovalo. Sám Rudolf II. zdravotní potíže řešil nestřídmým popíjením vína. Sužován silnými bolestmi císař ráno 20. ledna 1612 zemřel.

Kromě dochovaných písemných pramenů přispěla k poznání zdravotního stavu Rudolfa II. antropologická analýza jeho kosterních pozůstatků. Významný český antropolog Emanuel Vlček na kostech panovníka skutečně rozpoznal projevy syfilidy. Toto onemocnění napadlo kostní tkáň, kterou prakticky zničilo, především v oblasti čelisti. Následkem bylo vypadávání zubů i změna tvaru čelisti, a tedy i výrazu obličeje. Císař proto používal jakousi primitivní zubní protézu připevněnou provázkem k jedinému zubu na horní čelisti. Většinu chrupu Rudolf II. ztratil již před pětadvacátým rokem života.