„Kde je máj, tam je dívka na vydaj!“ Proč se stavěly májky?

Jakési paralely ke vztyčování májí je možné spatřovat v kultuře starých Etrusků nebo Římanů, kteří údajně stavěli a zdobili stromky před svými domy. Proč? Tyto (a další) národy totiž byly přesvědčeny o tom, že stromy mají magickou moc, a ochraňují tak stavení před působením zlých duchů a sil. Zelený strom byl navíc vnímán jako symbol života, úrody a plodnosti. Ve středoevropském prostoru se k původu tradice vztyčování májek vztahuje několik pověstí. Jedna z nich čerpá z lidové víry, že se o filipojakubské noci (tedy v noci na 1. května) slétají čarodějnice a škodí lidem i dobytku. Zlým silám mělo zabránit právě postavení ozdobeného stromu. Do této pověsti se tedy propsala tradice z předkřesťanských časů. Z německých zemí je známá jiná legenda, která se pojí se svatou Valburgou. Když prý lidé začali pochybovat o její poctivosti, šíření pomluv zabránila Valburga tím, že do země zapíchla suchou dřevěnou hůl, která do rána prvního májového dne vykvetla na důkaz její pravdy. A na počest této světice se pak začaly vztyčovat májky.

Na našem území se máje prokazatelně stavěly již v dobách středověku, první písemná zmínka o tomto zvyku je datována rokem 1422. Tehdy byla zaznamenána zpráva o jednom chlapci, který před stavením své milované dívky vztyčil malou májku, což mu dotyčnou přivedlo k oltáři. Jedná se o doklad tradice stavění tzv. individuálních májek. To byly malé ozdobené stromečky (nejčastěji se jednalo o břízky coby typické jarní stromy v lidové kultuře) vztyčované před domy děvčat a symbolizující vyznání lásky či akt zasnoubení. Tento zvyk přetrval především ve venkovském prostředí až do 20. století, kde se dlouho udržel výstižný popěvek „Kde je máj, tam je dívka na vydaj!“.

Dodnes pak přežila tradice stavění velkých májí – vysokých, zpravidla jehličnatých stromů – na veřejných místech. Ty se označují jako tzv. kolektivní máje a byly umístěny na náměstí či návsi, u kostela nebo třeba před hospodou. Postavení májky se vždy zhostili mladí svobodní chlapci. Ti se nejprve vydali do lesa, aby pokáceli vhodný strom. Poté ho museli zbavit větví a kůry, což mělo nejenom estetický, ale také symbolický význam. Naši předci totiž věřili, že pod kůrou jsou ukryté zlé síly a jejích působení se mělo zabránit právě oloupáním kůry. Na stromě tak zůstalo pouze jehličí na samotném vršku, kam se také umístil věnec ozdobený barevnými pentlemi a šátky. Ke zdobení věnce byla přizvána také děvčata, která darovala své stuhy nebo zbytky látek nastříhaných na pruhy. Věnci byla rovněž připisována zvláštní symbolika – značil poctu, radost a měl mít ochrannou funkci. Tu tento předmět plnil také v dalších lidových obyčejích, zmínit lze například věnec dožínkový nebo adventní. S věncem se pojí i tzv. přechodové rituály, z nichž je v souvislosti s májkou spojena svatba. Proto věnec tvořil nedílnou součást malé individuální májky, v tomto případě se odkazovalo také na věneček coby symbol poctivosti děvčete.

Kromě věnce ozdobeného barevnými pentlemi se v některých krajích na vrchol májky připevňovala také lahev vína nebo pálenky. Mládenci se pak předháněli v odvaze tím, že šplhali nahoru a lahev donesli dolů. Stavění máje bývalo spojeno se slavností, zpěvem, tancem a vydatným popíjením. Při tom se také odehrával namlouvací akt mezi chlapci a děvčaty. V noci se pak muselo dohlížet, aby májku někdo ze sousední vsi nepokácel a neukradl – to bylo vnímáno jako velká ostuda! Platilo nepsané pravidlo, že pokud chlapci dokázali májku uhlídat první tři noci, neměl ji už nikdo odcizit. Když k tomu došlo, jednalo se o neomluvitelné vandalství!

Kolektivní máje na veřejných prostranstvích zůstávaly zpravidla jeden měsíc, potom se kácely, což opět doprovázela slavnost, jejíž součástí někdy byla i nacvičená zábavná scénka nebo dražení pokáceného stromu. Výtěžek připadl chlapcům, kteří ho mnohdy propili v hospodě.