Zámek Koloděje – první letní sídlo prezidenta Tomáše G. Masaryka

Původně samostatná obec Koloděje vznikla snad někdy na počátku 13. století na východní cestě z Prahy směrem na Moravu. Nacházelo se zde jedno z mála míst vhodných pro přechod říčky Rokytky. Ves získala svůj název podle kolodějů, tedy kolářů, kteří se usadili u brodu a živili se opravami vozů.

Název osady se přenesl i na zdejší vrchnostenské sídlo. Nejstarší dochovaná zmínka o tvrzi v pochází z roku 1346. Menší sídlo bylo později přestavěno na gotický hrad, jehož dominantou byla velká okrouhlá věž, která se vyjímala ještě na barokních vedutách z 18. století.

Prvními majiteli byli příslušníci rodiny pražského měšťana Menharta, který patřil do patricijského rodu Rokycanských. V 50. letech 14. století koupil hrad český král a císař Karel IV. pro svého bratra Jana Jindřicha. Jelikož se v pramenech z dané doby mluví o hradu jako o pohodlném sídle, ledacos to napovídá o jeho podobě a výstavnosti.

Do historie hradu se zapsalo i bouřlivé období husitských válek, které ovšem hrad přečkal bez větší úhony. V 16. století se již o Kolodějích hovořilo jako o zámku. Na panství se často udržela jen jedna či dvě generace majitelů. Změna nastala až v 1. polovině 17. století, kdy zámek v rámci uhříněvského panství získal významný rod Lichtenštejnů. V rámci našich zemích vlastnil tento rod podstatné majetky především na Moravě, například Lednici, Valtice či Velké Losiny, avšak několik zámků a statků měl i v Čechách.

Za časů Lichtenštejnů se zámek dočkal nejen období rozkvětu a prosperity, ale také stavebních proměn. Po renesančních úpravách se ho dotkly především barokní přestavby, které středověkou pevnost pomalu proměňovaly v pohodlné venkovské sídlo nedaleko Prahy.

Další razantní úpravy začaly na počátku 19. století. Tehdy začal Alois Josef Lichtenštejn provádět úpravy v novém stavebním slohu, empíru. Z dochovaných spisů je zřejmé, že práce byly rozsáhlé a postupně se protahovaly. Po smrti Aloise Josefa Lichtenštejna pokračoval jeho nástupce Jan Josef v opravách s nemenším úsilím. Tehdy definitivně zmizely poslední stopy středověkých fortifikací v podobě příkopů a valů. Za své vzala i do to doby nepřehlédnutelná dominanta zámku, původní hradní věž.

V této podobě se zámek dochoval de facto až do dnešní dnů. Určitým štěstím v neštěstí se stal požár 18. října 1911, kdy shořela celá střecha. Oprava objektu po požáru byla dokončena v roce 1914. Díky tomu byl zámek z velké části jako nový, navíc přizpůsobený novým požadavkům bydlení, neboť získal elektrické osvětlení, vodovod a ústřední topení.

Právě blízkost Prahy a moderní zařízení zámku umožnilo jeho volbu, coby prvního letního sídla československého prezidenta Tomáše G. Masaryka. Komise, pověřená výběrem letního sídla pro prezidenta, vybrala do nejužšího okruhu možných lokalit například zámky Brandýs nad Labem, Průhonice či Smečno. Jasným favoritem byl však již od roku 1919 zámek Lány.

Kvůli postupnému řešení odkoupení lánského zámku a k němu náležejícím statkům a pozemkům, což se protáhlo až do roku 1921, byl v roce 1919 dočasně zvolen za letní sídlo prezidenta právě zámek v Kolodějích. Bohužel kvůli problému s dodávkou vody a nedostatečnému množství místností, byl ještě v létě toho roku vydán pokyn najít nové sídlo. Tím se pro rok 1920 stal zámek Hluboš na Příbramsku.

V následné době Liechtensteinové přišli v rámci pozemkové reformy o kolodějský zámek. V roce 1928 jej od státu koupil Vladimír a Anna Holekovy, kteří jej ale zadlužili a následně postoupili v roce 1937 generálnímu řediteli závodu Walter Jinonice Ing. Antonínu Kumperovi. Tomu byl v roce 1946 zestátněn.

Krátce zde pobýval také prezident Klement Gottwald, který následně též upřednostnil zámek Lány. Kolodějský zámek byl následně v majetku státu zneužit i jako vězení sboru státní bezpečnosti. Zásadní události se zde odehrály až v 90. letech 20. století, kdy se zde dohadovala například kupónová privatizace nebo rozdělení Československa.

Ve stejné době začaly pře potomků Antonína Kumpery o navrácení zámku. Nejvyšší soud uznal, že konfiskace majetku rodu Kumperových byla zneužitím Benešových dekretů v zájmu nastupujícího totalitního režimu, přesto se soudy vlekly až do roku 2009, kdy jej získal Vítězslav Kumpera. Ten však již následujícího roku zámek prodal současnému majiteli Tomášovi Chrenkovi, spolumajiteli Třineckých železáren. Zámek je tak v soukromém vlastnictví a veřejnosti nepřístupný. To ovšem platilo i předtím, neboť do té doby patřil přímo vládě České republiky. Ta zde naposledy zasedala v roce 2007.