ROZHOVOR: Na podzim nejspíš uvidíme nepříjemné věci, míní expert na extremismus Jan Charvát

Zaujal mě Váš výrok v rozhovoru pro Novinky.cz, že to, co si veřejnost představuje pro pojmem krajně pravicová scéna, již více než dekádu neexistuje. Jak si ale Češi vlastně představují pravicového extremistu? S mírnou nadsázkou, jde stále o ustrnulý obraz opilého hajlujícího skinheada z devadesátých let?

Neumím přesně odpovědět, jak si lidé představují krajně pravicového extremistu, protože nevím o žádném výzkumu, který by k tomu poskytl data. Ale z obecných debat a reakcí je vidět, že pro poměrně významnou část veřejnosti pořád postava skinheada hraje výraznou, ne-li klíčovou roli. To je dáno tím, že média to přes 25 let rámovala tímto způsobem. V  médiích často zazníval obrat „poprali se skinheadi a pankáči“. Pamatuju si, že jsem viděl televizní záznam, kde redaktor říkal tuto větu, a pro mě bylo fascinující, že na záběru evidentně nebyl ani jeden skinhead a ani jeden pankáč. To znamená, že tento obrat, který ve skutečnosti znamenal, že se střetli příznivci krajní pravice a antifašisti, z nichž určitá část ani nemusela být nutně příznivci krajní levice, byl rámován přes subkulturní záležitosti, které ve skutečnosti sehrávaly svou roli na samém počátku 90. let, ale později už mnoho ne. Rozhodně ne na levici. Na pravici to ještě nějakou dobu fungovalo, nicméně i tam to bylo složitější.

Tento mediální výklad, který 25 let držel, že krajní nebo extrémní pravice rovná se skinhead s vytetovaným hákovým křížem, byl natolik silný, že řada lidí je nadále přesvědčena, že takto to je. Pamatuju si, že když v roce 2016 došlo ke rvačce v Thunovské ulici, řešilo se, že šlo o skupinu chuligánů, která napadla pro-migrační demonstraci.  Spousta lidí na sociálních sítích psala, podívejte, to nejsou žádní neonacisté, vždyť nikdo z nich nemá holou hlavu, bombera a těžké boty. Byli to však chuligáni, kteří dokonce ani v 90. letech holou hlavu, bombera a těžké boty nenosili. Jejich módní styl byl vždy úplně jiný. Fixace na skinheada byla ale natolik silná, že lidem neumožnila vykročit z tohoto obrazu. Moje zkušenost je tedy taková, že lidé si toto představují dodnes.

Není představa velké části české společnosti o pravicovém extremismu deformována tím, že mnohé názory, které byly dříve považovány za radikální či extrémní, se v posledních deseti letech v různé podobě etablovaly ve veřejném prostoru a jsou mnohými vnímány jako přijatelná norma?

To se určitě děje, a nejen v České republice. Máme pro to termín „mainstreamizace krajní pravice“, o kterém mluví specialisté na krajní pravici napříč celým světem. Mainstreamizace krajní pravice souvisí s procesem, ke kterému došlo po 11. září 2001, kdy krajní pravice dokázala provést „rebrand“, který jí umožnil zbavit se nejproblematičtějších momentů, které jsou s krajně pravicovou ideologií obecně spojené. Když se původně mluvilo o antisemitismu krajní pravice, ta začala tvrdit, že podporuje Izrael, protože ten bojuje proti islamismu. Za nepřítele začal být označován islám, muslimové. Záměrně se vyhýbali pojmu Arabové, aby v tom nebyl rasismus a naopak zdůrazňovali, že "islám není rasa“. Islám byl líčen jako kultura, respektive nebezpečné náboženství, které ve skutečnosti není náboženstvím, ale ideologií, proti které se musí bojovat. Ne proti lidem, kteří jsou „barevní“. Naopak se vyzdvihovalo, že spousta Arabů je islámem utlačována a těm je potřeba pomoc. Dále to byl distanc od nacionalismu. Argument zněl: „Nejsme žádní nacionalisté, ale vadí nám EU, která se tyto lidi zve.“ Hodně populárním termínem, který se objevuje po roce 2000, se stala „velká výměna“, s níž byla ztotožňována právě EU, proti které se mělo bojovat. Euroskepticismus byl prezentován jako normální a legitimní, proti EU byl stavěn národní stát. Byl zde verbální distanc od nacismu, naopak přihlášení se k evropským lidským právům, právům homosexuálů, která islám potírá a gaye zabíjí, právům žen, které islám považuje za méněcenné. A poslední věc, která měla ukazovat, že o krajní pravici se celou dobu lže, byl distanc od antidemokratických postojů a naopak sebeprezentace coby jediných zastánců „skutečné demokracie“, kterou je přímá demokracie.

Prvních deset let od roku 2001 se tato představa napříč krajní pravicí formovala a následně na jejím základě začaly vznikat nová politická uskupení a strany. Ty potom mimořádně akcelerovaly po roce 2015 během migrační krize, která vystřelila tuto novou podobu krajní pravice do celého světa a která v západní Evropě nasedla na již existující krajně pravicové struktury. V Čechách byla zcela nová a zcela vytěsnila ony skinheady. To odráželo rozdíl mezi krajní pravicí obecně na východě – a specifiky v Čechách – a na západě Evropy.

V České republice se krajní pravice utvářela po roce 1989 na „zelené louce“, komunismus vymazal veškeré její starší struktury. Nic z toho, co existovalo za první republiky, nepřežilo. Od počátku existovaly dva proudy. Jedním byli Sládkovi republikáni pro lidi, kteří chtěli vstoupit do politiky. Pro lidi, které politika ve formě politických stran tolik nezajímala a šlo jim o akci a rychlé změny, existovali skinheadi. Brzy se ukázalo, že skinheadská subkultura přitáhla obrovské množství lidí. Období let 1900-1992 bylo obrovským boomem, na tom se vzácně shodnou jak akademici, kteří toto zkoumají, tak bývalí neonacističtí aktivisté, kteří vzpomínají, jak byl začátek 90. let skvělý, protože každý mladý kluk chtěl být skinhead. V momentě, kdy Miroslav Sládek v roce 1998 zmizel z parlamentu, se ukázalo, že skinheadské a post-skinheadské struktury jsou to jediné, co zůstalo. Staly se na dalších 10-15 let klíčovým prostředím, které formovalo krajní pravici. K tomu na Západě nikdy nedošlo. Skinheadské skupiny tam existovaly, ale pro naprostou většinu západních akademiků jde o obskurní skupiny na úplném okraji, které nikdo nebere vážně. Když chcete na Západě vyvolat morální paniku, vytáhnete skinheada s vytetovanou svastikou a všichni začnou lapat po dechu, zatímco ve východní Evropě to bylo jádro krajní pravice.

To se v Čechách vyčerpalo zhruba k roku 2013, kdy se rozložily poslední zbytky těchto struktur. Skinheadská subkultura, respektive její rasistická část, zápasila se dvěma tendencemi, které šly proti sobě. Na jedné straně tendence subkulturní, pro kterou jsou důležitá tetování, holá hlava, návštěva koncertů, poslech „správné“ muziky. K tomu máte být nacistou, ale jde o soubor věcí, které musíte dodržovat, abyste byl skutečným bojovníkemi za bílou rasu. Proti stála skupina, kterou tvořili také skinheadi, avšak říkali, že klíčové je být politickým vojákem. Prosazovali vstup do politiky, jak to dělal Hitler, jak to dělali lidé před nimi. Tyto tendence na sebe narážejí. Pokud to zjednoduším, buď chcete jít na koncert, nebo dělat demonstraci. Když převážila tendence chodit na demonstrace, většinou nevydržela déle než tři roky, kdy jsou lidé schopni se zatnout, objíždět celou republiku. Pak se vyčerpali, odpadli a vrátili se zpět do subkultury. Na začátku oněch tří let shodili bombery, oblékli košile a černé kravaty. Po třech letech se to otočilo, sundali oblek, začali znovu chodit na koncerty a užívat si subkulturu. Svoje informace předávali dál, v subkultuře se vytvořila nová generace, která to později mohla zkusit znovu.

Kolem roku 2013 ale Autonomní nacionalisté subkultury odmítli, a tím je i rozbili. V momentě, kdy Autonomní nacionalisté ztratili sílu, zjistili, že to, co ze subkultury zbylo, není ochotno je přijmout. Výsledkem bylo, že neměli místo, kam by se stáhli, obnovili síly a předali zkušenosti. Celé se to rozložilo. Mezi lety 2013 a 2015 tak prakticky neexistovaly žádné struktury krajní pravice, krom toho, že se již formovalo hnutí Tomia Okamury, ale na zcela jiné úrovni. Později začalo kompletně dominovat hnutí Islám v ČR nechceme, které v roce 2015 zažilo velký nástup. Výsledkem je, že zhruba od toho roku podoba české krajní pravice odpovídá tomu, co známe na Západě.

Existuje tedy dnes v České republice „společný jmenovatel“ širokého pojmu krajní pravice, pod který mnozí řadí jak ideologicky profilované neonacisty, tak třeba i sociálně marginalizované vlastenecky orientované voliče zmíněného Tomia Okamury? Platí, že tuzemskou krajní pravici lze definovat na základě sdílených postojů ke kulturně-společenským třecím plochám?

Myslím si, že ano. Co nemuselo být zřetelné na začátku 90. let, je to, že všechny podobné skupiny sdílejí v kulturní oblasti ultrakonzervativní pohled na svět. Připouštějí, že existují práva žen, ale bylo by podle nich ideální, pokud by ženy zůstaly v kuchyni, příliš nestudovaly a staraly se o muže. Nepřijatelní jsou pro ně příslušníci LGBT. Argumentují, že je sice nebudeme věšet, aby bylo by dobře, kdyby byli ticho a nepořádali žádné pochody a demonstrace. Samozřejmě se vymezují proti agendě spojované s termínem „nová levice“ nebo „neomarxismus“, to znamená ekologie a migrace, které dokáže zabránit pouze autoritativní národní stát. To ve skutečnosti propojuje mnohem širší substrát lidí než neonacisty a příznivce SPD. Podobný pohled zastává i velká část příznivců KSČM. Podíváme-li se na to, co KSČM v minulosti prosazovala, vypadly z toho otázky třídního boje, marxismu a zůstaly aspekty, které si lidé pamatují z konce 80. let, tedy obranářský národní stát.

Protože se krajní pravice obrací na lidi, kteří jsou spíše sociálně slabší, nenalezneme tam momenty, které by byly libertariánské, prokapitalistické. V obecné rovině říkají, že každý by se měl postarat sám o sebe, ale stát by se měl postarat o „naše lidi“, tedy pouze o „bílé“ nebo o členy národa. Většinu těchto lidí propojuje konzervativismus. Rozešli by se na celé řadě dílčích témat. Velkým problémem je vztah k Izraeli. Pro ortodoxního neonacistu je Izrael nepřijatelný. Pro většinu lidí, například i voliče komunistické strany, není Izrael problém z důvodu, že jej obývají Židé. Považují jej za projev sionismu, ideologie, která je podle nich špatná, ale už to není zásadní téma. A pro všechny antiislamisty je Izrael skvělý. Střety tedy existují, například i o to, zda vystoupit z EU, nebo ji reformovat. Většinou prosazují vystoupení, třebaže by to poškodilo ekonomiku. Ale ekonomika nikdy nehrála v této skupině klíčovou roli, lidé do těchto struktur nevstupují, protože je zajímá ekonomika.

Specifickým momentem posledních let je vztah k Rusku, který opět představuje pojítko na některé skupina na krajní, komunistické levici. Nikoliv na anarchisty, kteří jsou ve východní Evropě velmi protiputinovští a protikomunističtí, což není na Západě úplně běžné. Válka na Ukrajině krajní pravici rozbila. Část podporuje Putina, část Ukrajinu. Ale Rusko dlouhodobě sehrávalo roli státu, který vyzdvihovala krajní pravice i postkomunistická levice, jelikož nereprezentuje „neomarxistické“ myšlenky ze Západu, padesát pohlaví, LGBT agendu. Převládala myšlenka, že v Rusku jsou skuteční „chlapi“, Putin to má pevně v rukou a vychází z nacionalismu, náboženství a konzervativismu. Teď je to problém, pro řadu lidí je těžké Rusko obhajovat. Kombinace nacionalismu, autoritářství a konzervativismu hraje ale zásadní roli a propojuje celou krajní pravici. Vypadají z toho pravicoví libertariáni, kterých ale v Čechách nikdy nebylo moc a zpravidla nešlo o extremisty. Na druhé straně to pohlcuje i komunistickou levici a zároveň to od ní odděluje skupiny antiautoritářské a nové levice, které naopak třeba výrazně podporují Ukrajinu.

Loňská správa ministerstva vnitra o tuzemském extremismu vyzdvihuje, že krajní pravice během pandemie omezila výpady vůči menšinám a zaměřila se na podporu subjektů vystupujících proti pandemickým restrikcím. Vnímáte to jako ryze pragmatickou snahu získat sympatie frustrovaných segmentů společnosti, nebo nacházíte i nějaké styčné ideové plochy krajní pravice s odmítáním lockdownů a dalších omezení?

Pandemie ukázala několik věcí. Zaprvé, jak silným fenoménem je to, čemu jsme začali říkat dezinformační scéna. Ta se zformovala, již během migrační krize, ale teď převzala do značné míry otěže. Krajní pravice nebyla hybatelem pohybů, ke kterým došlo během covidu, pouze se k nim přidala. Hlavním hybatelem byla na jedné straně dezinformační scéna, na druhé straně zvláštní skupiny, které se začaly označovat jako ezo scéna, tedy lidé, kteří dlouhodobě odmítají očkování, nedůvěřují lékařům a západnímu lékařství, důvěřují alternativním směrům. K tomu se připojila poměrně velká skupina lidí, na které reálně dopadl nikoliv covid, ale vládní opatření. Na demonstracích jsme tak viděli rodiny, které tvoří maminka servírka, tatínek kuchař a tři děti doma. Měly pocit, že jim stát není schopen pomoct. Velmi těžce vycházely s každou korunou, pro každé dítě by měly mít počítač, aby se mohlo připojit k výuce, což bylo neproveditelné. Zde nastal obrovský problém, takových lidí nebylo málo a tvořili velkou část demonstrací.

Krajní pravice se k tomu vlastně pouze přimotala, protože celé se to rychle proměnilo v útoky proti vládě a na ty krajní pravice vždy slyší. Je zajímavé, že krajní pravice na počátku covidu byla pro opatření, jelikož se jí líbil tvrdý postup vlády a uzavření hranic. V tento moment to byly jen hrstky libertariánů, které kritizovaly vládní opatření jako „covidofašismus“. Rychle se ale ukázalo, že nařízení dopadají na spoustu lidí a že ve společnosti existuje vztek, který je namířený proti vládě. To je pro krajní pravici jedno z důležitých témat, jelikož je velmi silně definována nenávistí k systému, od něhož odvozuje všechny z jejího pohledu negativní věci, homosexualitu, migraci, levici a podobně. To byl moment, kdy podle mého názoru velká část krajní pravici ryze pragmaticky přešla na druhou stranu. Zároveň je na krajní pravici řada lidí, která věří spikleneckým teoriím, tudíž ten přechod byl sice pragmatický, ale velmi přirozený. Krajní pravice se začala štěpit, ale ukázalo se, že klíčovým nepřítelem je pro ni vláda, Například otázka migrace přestala hrát roli. Krajní pravice se ji pokoušela vracet, ale vůbec to nerezonovalo, takže od toho upustila.

Krajní pravice byla v minulosti do velké míry spojena s různými, především hudebními subkulturami. Veřejnosti se v té souvislosti patrně vybaví medializované koncerty a festivaly takto orientovaných kapel, případně policejní zásahy proti nim. Počítám, že situace se v tomto směru výrazně proměnila. Existuje dnes v tuzemsku něco, co se dá označit jako koherentnější ultrapravicová hudební scéna?

Existuje, ale je naprosto marginální. Trvá to už déle, zhruba od roku 2010. Krajní pravice byla opřená o subkulturní skupiny. Ukázalo se, že subkultury ke svému fungování potřebují něco, čemu se říká místa setkávání, kde se lidé fyzicky potkají, mohou komunikovat a navazovat či posilovat osobní vazby. Klasická místa setkávání byly hospody, koncerty a obchody s módou, částečně demonstrace, částečně fotbal. Okolo roku 2010, kdy vidíme pokles aktivity, zmizely demonstrace, policie tlačila proti konání koncertů, částečně se soustředila i na ony obchody. Část lidí zjistila, že existuje YouTube a internet, který umožňuje bez problémů nakoupit oblečení z Německa, z Ameriky, které přijde balíkem a nevzbudí pozornost. Koncert, na který bylo třeba cestovat přes půl republiky a vstup stál několik stovek, přičemž nebylo jisté, zda vůbec proběhne, protože ho může rozehnat policie a ještě si účastníky nafilmuje, se také přestal vyplácet. Lepší je podívat se přes internet na koncert z Ameriky, který měl atmosféru, která v Čechách nikdy nebude. Sociální sítě tedy zahubily dvě velká místa setkávání, koncerty a obchody, a ukázalo se, že subkultura bez nich nedokáže přežít. Když se pak na krajní pravici objevil tlak proti tomu, aby lidé do subkultur vstupovali, v kombinaci s tímto úbytkem míst setkávání to subkultury rozbilo.

Třeba v Německu se to nestalo, subkulturní scéna je zde nadále silná, poměrně široce rozevřená, část lidí přitahuje a přetavuje je v aktivisty. V Čechách ne. Dnes existuje scéna v okolí Brna, kterou tvoří lidé z bývalé neonacistické scény a ti jsou schopni přilákat na koncert, řekněme, 120 lidí, což není mnoho. Takový koncert proběhne, část návštěvníků je z ciziny, jsou tam lidé okolo čtyřicítky. Je to pro ně de facto „safe space“, kde se sejdou lidé se stejným tetováním, poslouchající stejnou muziku, vezmou si své nejlepší oblečení, naleští si boty a užijí si večer jako připomínku 90. let. Jsou spokojení, načerpají energii. Ale nejsou tam organizační struktury. Národní odpor, Autonomní nacionalisté, nic takového už neexistuje. Ti návštěvníci o nic podobného ani nestojí, mají svoje životy, rodiny, práci a toho je pro ně způsob relaxace. Někdo jde na fotbal, někdo jde do hospody, tito lidé jdou na koncert a poslouchají přitom muziku tohoto druhu.

V České republice v posledních letech roste popularita bojových sportů, především MMA. Jsou známy případy osob napojených na ultrapravici, případně otevřené neonacisty, které se smíšeným bojovým uměním závodně věnují. O jak rozšířený jev se jedná? Může se toto prostředí stát rozsáhlejším podhoubím pro tuzemskou krajní pravici?

Jde o fenomén, který vidíme celosvětově. Nejčastěji se o něm mluví v současném Rusku. To jen ukazuje, jak je komické, pokud současné Rusko mluví o denacifikaci, i když toto zrovna není věc za níž by mohla ruská vláda. Tendence krajní pravice vstupovat do bojových umění je u nás od 90. let. Tím, že krajně pravicová a na ní napojená skinheadská scéna byly maskulinní a jejich příslušníci se zároveň vnímali jako političtí vojáci, vždy měli tendence vstupovat do silových složek, získávat zbraně a pěstovat bojové sporty. Zatímco vstup do silových složek a získání zbraní nejsou úplně jednoduché, řada lidí pohořela a silové složky si postupně vytvořily mechanismy jak se bránit, v bojových sportech to úplně neplatilo. Určitě šlo o nejotevřenější prostor, kam řada těchto lidí mohla vstoupit. A ukázalo se, že někteří z nich, kteří jsou dobří rváči, jsou i dobří fighteři a na tom si postavili své živobytí. Dnes máme několik trenérů a výrazných postav české fighterské scény, kteří mají minimálně kořeny v neonacistickém prostředí 90. let, ať už s ním jsou, nebo nejsou dodnes v kontaktu.

Zároveň se objevily problémy, které jsou s bojovou scénou spojené. Jednak bojové sporty typicky nejsou záležitostí, která by vznikla v bělošském prostředí, mají kořeny v Asii. Velká část uznávaných fighterů nejsou „árijci“. Neonacistický pohled se v tomto prostředí velmi obtížně udržuje. U nás to není takový problém, ale v momentě, kdy budete chtít bojovat mimo Českou republiku, zjistíte, že v oněch klubech je obrovské množství Asiatů, černochů nebo muslimů. Ani u nás jich není úplně málo. V posledních letech se objevil i určitý společenský tlak. Pokud nastoupí fighter, který má vytetovaného Hitlera nebo cokoliv podobného, je to nepřijatelné. Velcí promotéři to začali respektovat. Bylo víc případů, kdy kluk, který se chlubil na Instagramu, že má na vnitřní straně bicepsu vytetovaného Hitlera, byl následně vyškrtnut ze zápasu. Přestože budou konkrétní místa a kluby, které budou provozovat lidé jednoznačně orientovaní tímto směrem, budou jezdit třeba do Ruska, Itálie, případně do Německa na vyhlášené zápasy spojené s krajní pravicí a budou mít k této ideologii blízko, nemyslím si, že by se jednalo o nějak rozsáhlou záležitost. Je to otázka spíše desítek lidí.

Důležitá je ještě jedna věc. V momentě, kdy se rozhodnete, že budete profesionální fighter, což vám v případě úspěchu může přinést hodně peněz, je účast na politických aktivitách i rvačkách extrémně nebezpečná. Pokud se vaše jméno dostane ven v souvislosti s tím, že jste neonacista, samozřejmě jste skončil. A byznys, který jste si budoval, je pryč. Vzhledem k tomu, že jde o lidi spíše ze slabších sociálních vrstev, kteří nemají mnoho možností jak získat dobrou práci, je to velmi důležité. Viděli jsme celou řadu lidí, kteří se účastnili demonstrací, napadli ostatní, pak se jim otevřela tato cesta a všechny tyto aktivity ukončili. Důležitější bylo vydělat si peníze. Jde tedy o prostředí, kde se krajní pravici daří a je i sledované policí, zároveň ale má svoje vnitřní specifická pravidla, která přinejmenším otevřeně neonacistickou aktivitu poměrně komplikují.

Jedním z hlavních aktuálních témat v České republice je výrazný propad reálných příjmů, a tím i životní úrovně rozsáhlé části společnosti v důsledku mimořádně vysoké inflace. S tím souvisí potenciální růst sociálního napětí a nespokojenosti, který bývá tradičně jedním ze zdrojů radikalizace. Nakolik v tom vidíte potenciál pro opětovný pokus o integraci atomizované tuzemské krajní pravice?

V tento moment nevidím prostor pro nárůst krajní pravice. Vidím prostor pro obecnou radikalizaci společnosti. Myslím, že mnohem větší šanci má nyní dezinformační scéna, která není sama o sobě jasně vyprofilovaná, vyjma nacionalismu, autoritářství a konzervativismu. Myslím, že na podzim uvidíme nástup nepříjemných věcí. Přestane táhnout válka na Ukrajině, zároveň ale Ukrajina potřebuje pomoc, protože primárně přežívá díky dodávkám ze Západu. Začnou se objevovat hlasy, jak je možné, že dáváme další peníze na Ukrajinu, když potřebujeme peníze pro sebe. Na podzim nastoupí do školek a škol děti z Ukrajiny a pokud to nebude dobře zvládnuté, řada lidí může mít pocit, že jejich dítě se nedostalo do školy nebo do školky právě kvůli Ukrajincům. Je možné, že se vrátí covid, který nezmizel, jen jsme ho zcela vytěsnili. Po dovolených se plně projeví všechny problémy, které vidíme už dnes, především nárůst cen. Podzim, možná i kus léta bude nahrávat demonstracím, možná v menší, možná ve větší míře. To se uvidí. Vláda má značný prostor, jak toto řešit. Je mnoho věcí, které může vláda udělat a které mohou situaci zlepšit. Naopak je celá řada věcí, které udělat nemusí a situace bude horší. Je to otevřené.

V posledních letech vidíme spíše nárůst frustrace a té se chytá mnoho skupinek. Záležet bude na tom, zda mezi nimi vyroste někdo charismatický. Například jsme nikdy neviděli charismatickou postavu na krajní levici, která by byla ochotná takto vystoupit. Další věc, která bude hrát roli, jsou prezidentské volby. Uvidíme, dejme tomu, nástup pana Středuly, který přitáhne část protestních voličů? Jako klíčová postava odborů k tomu má otevřenou cestu. Pozor, neříkám, že Středula vykazuje jakékoliv znaky radikalizace, ale pokud by se tým kolem něj rozhodl, že využije potenciál narůstajícího počtu frustrovaných voličů, měl by k tomu nejlepší podmínky. Mnohem pravděpodobnější ale je, že toho využije Andrej Babiš, který už nyní jde tímto směrem. Myslím si, že spíše než nástup krajní pravice uvidíme v řádu měsíců nástup populismu a sociální demagogie.

Otázkou ještě je, jak dokáže opozice využít současnou situaci se STAN. Pokud by přibyly další kauzy podobného druhu, může to STAN potopit a za určitých okolností i celou vládu. Mohou přijít předčasné volby a celá tato debata bude prudce akcelerovat. Babiš si je vědom, jací lidí jej volí, kde je jeho potenciál, a protože frustrace poroste, bude první, kdo jí využije.