ANALÝZA | Pravice napříč Evropou nadále roste. Reakce na selhání levicových vlád a krize se jí podařila

Alternativa pro Německo (AfD) obsadila druhou příčku v německých parlamentních volbách, čímž výrazně posílila postavení krajní pravice na tamní politické scéně na další čtyři roky. Krajně pravicovou stranu podpořil každý pátý volič a jak EuroZprávy.cz už informovaly, dramatický vzestup její lídryně vyvolává strach u mnoha politiků a voličů.

Zbořit ohnivou zeď?

Krátce po volbách AfD vyzvala k prolomení takzvané „ohnivé zdi“ – politického konsenzu tradičních německých demokratických stran o nespolupráci s krajní pravicí. Nedělní průzkum veřejného mínění však ukázal, že až 69 % voličů vnímá AfD jako hrozbu pro demokracii, přičemž značná část z nich podpořila strany demokratického spektra. Informovala o tom britská stanice BBC.

Lidé naklonění AfD ale v rozpad této ohnivé zdi doufají. „Já jen doufám, že firewall padne. Ale všichni víme, že to tak nebude. Myslím, že padne nejpozději, až budou nové volby. Pak si budou muset v určitém okamžiku uvědomit, že s tím, co teď dělají, neprojdou,“ vylíčila německá pravicová influencerka Celina Brychcyová.

Podle Mirka Geisslera, německého starosty ze Saska, by si demokratické strany měly dávat pozor na ostrakizaci voličů AfD. Zdůraznil, že je třeba stranu postavit na „hrací plochu“ a nechat ji ukázat, co skutečně dokáže. „Jinak by se v průzkumech mohli vyšplhat až na 40–50 %,“ varoval.

Podobný názor vyjádřila i Liane Bachová, starostka z Durynska, která zdůraznila, že v jejím regionu „voliči AfD nejsou pravicoví extremisté“. Philippe Anthor (CDU) pak připustil, že mezi demokratickými stranami a voliči AfD by neměly stát žádné „ohnivé zdi“.

Bývalá německá kancléřka Angela Merkelová však nesdílí názor, že by měla „ohnivá zeď“ padnout. Kritizovala předsedu CDU Friedricha Merze za to, že se při schvalování protiimigračního návrhu opřel o hlasy AfD. „Považuji za chybu vzdát se tohoto závazku a poprvé vědomě připustit většinu s hlasy AfD ve Spolkovém sněmu,“ upřesnila.

Merz přitom ještě v listopadu 2024 uzavřel dohodu, ve které se zavázal zabránit tomu, aby AfD hrála v německé politice významnější roli. „Tento návrh a postoj s ním spojený byly výrazem velké státnické odpovědnosti, kterou plně podporuji,“ uvedla tehdy Merkelová podle serveru Globe24.cz.

AfD mezitím spolupráci s CDU označila za malé vítězství. „Začíná nová éra,“ prohlásil poslanec Bernd Baumann (AfD) a dodal, že tvrdší postoj k migraci konečně získává legitimitu i v německém politickém mainstreamu. Navzdory tomu se všechny hlavní demokratické strany – CDU/CSU, SPD, Zelení, FDP i Levice – jednomyslně shodly, že s AfD nebudou vytvářet koalice, nepodpoří její návrhy a neumožní jí obsadit klíčové funkce ve výborech či jiných parlamentních orgánech.

Pravice se dostává ke slovu

Vývoj v Německu je pouze součástí širšího trendu, který se odehrává napříč celou Evropou. Krajně pravicové strany dlouhodobě posilují, přičemž jejich růst výrazně akcelerovala uprchlická krize kolem roku 2015, kdy mnoho z nich vzniklo. Následně jejich pozici upevnila pandemie koronaviru a začátek války na Ukrajině, které prohloubily polarizaci společnosti a změnily politické priority voličů.

Krajně pravicové strany v Evropě mnohdy využívají debat o přistěhovalectví. Týká se to i české SPD, přičemž Českou republiku oproti Německu či Francii migrační krize z afrických a arabských zemí trápí minimálně. Vzhledem ke zkušenostem obou evropských mocností s krajní pravicí je poměrně paradoxní, že voliči zde stále více favorizují tyto strany. Zatímco Německo se na přelomu 30. a 40. let minulého století potýkalo s krajní pravicí nacistického diktátora Adolfa Hitlera, Francie roku 1940 tomuto brutálnímu režimu podlehla a na více než čtyři roky ztratila samostatnost.

Německo samo o sobě nemá dobré zkušenosti s extremismem – můžeme přitom pominout Hitlerovu NSDAP. Mezi lety 1970 až 1998 se Západní Německo (po spojení eventuálně celé Německo) potýkalo například s ultralevicovou teroristickou skupinou Frakce Rudé armády. Ta měla na svědomí životy stovek až tisíců lidí, spolupracovala přitom mimo jiné s palestinským Fatahem.

Nejde však o nárůst krajně pravicových tendencí, ale spíše o rostoucí podporu pravicového směřování politiky. Tento trend se projevil i v posledních parlamentních volbách v České republice, kde zvítězila pravicově konzervativní ODS. Ta nahradila levicově populistickou vládu Andreje Babiše, která navazovala na předchozí levicovou vládu Bohuslava Sobotky.

Pravicové strany se zdají být schopnější reagovat na probíhající krize – nebo přesněji řečeno, levicové strany v tom selhaly, což je stálo podporu voličů. Tento vývoj se projevil jak v krachu ČSSD na konci minulého desetiletí, tak i v letošních německých volbách, kde zvítězila konzervativní CDU/CSU.

Podobné tendence lze sledovat po celé Evropě. Ve Francii nadále sílí podpora krajně pravicového Národního shromáždění (RN), zatímco v Itálii se k moci dostala pravicová strana Bratři Itálie (FdI) v čele s Giorgií Meloniovou. Tato strana si užívá výrazné podpory voličů a samotná premiérka je vnímána jako jedna z nejvlivnějších politických osobností Evropy. V žebříčku prestižního magazínu Politico dokonce předčila ruského prezidenta Vladimira Putina i předsedkyni Evropské komise Ursulu von der Leyenovou.

Podle serveru Politico Meloniová oproti své předešlé politické kariéře „nasadila masku“ konstruktivní populistku a výrazně se (minimálně rétoricky) orientuje na centristickou politiku. Tento přístup jí pomohl dostat se velmi blízko ke středolevé předsedkyni Evropské komise Leyenové, s níž udržuje nadstandardní vztahy, což jí umožňuje jednodušší prosazování politik FdI v rámci Evropské unie. 

Leyenová Meloniovou potřebovala pro znovuzvolení za předsedkyni nejmocnějšího orgánu EU. Jenže když se na stranu německé političky připojili Zelení, italská pravice couvla. Italskou premiérku údajně rozladilo, že si lídři centristických stran domluvili rozdělení nejvyšších postů v EU bez italských politiků. 

Kde mohou pravicové strany nastoupit?

I letošní rok je plný různých voleb a zejména ty na území Evropské unie budou obzvláště pestré. Například Rumuni musí pořádat nové prezidentské volby poté, co ústavní soud zrušil první kolo hlasování kvůli obavám z cizího vměšování. Do druhého kola tehdy postoupila proevropská kandidátka Elena Lasconiová a krajně pravicový proruský kandidát Călin Georgescu.

Podle informací serveru Politico obdržel Georgescův volební tým nezákonnou podporu, a to včetně zahraničního financování a rozsáhlé propagace na sociálních sítích. Klíčovou roli v jeho kampani sehrála platforma TikTok, kde se zapojilo přibližně 25 tisíc účtů podporujících Georgescua, často v rozporu s volebními pravidly.

Rozhodnutí Ústavního soudu zrušit volby bylo přijato s odůvodněním, že tyto zásahy vážně narušily integritu volebního procesu. Tento krok však vyvolal ostrou kritiku ze strany obou kandidátů. Georgescu označil verdikt za spiknutí politické elity, která se snaží umlčet hlas lidu, a přirovnal svůj osud k situaci Donalda Trumpa ve Spojených státech. Lasconiová naopak upozornila, že rozhodnutí soudu může podkopat důvěru voličů v demokracii.

Další klíčový volební souboj o prezidentský úřad se odehraje v Polsku. Současný prezident podle serveru Euronews Andrzej Duda (PiS) dlouhodobě využívá práva veta k blokování řady opatření premiéra Donalda Tuska z Občanské platformy (PO). Ve volbách se proti sobě jako hlavní kandidáti postaví primátor Varšavy Rafał Trzaskowski (PO) a historik Karol Nawrocki (PiS), tudíž se očekává ostrý střet mezi liberálním a konzervativním táborem.