ANALÝZA | Evropští národovci: Jak pravicové strany využívají krize k uchopení moci?

Zřejmě v každé evropské zemi existuje krajně pravicová nebo takzvaná národovecká strana. V České republice je to velice dobře známá SPD Tomia Okamury, která v poslední době přišla s xenofobní a rasistickou kampaní. Podle informací serveru novinky.cz tuto aktivitu SPD prošetřuje i policie, byla podána celá řada trestních oznámení. 

SPD ale při současné konstelaci parlamentu nemá prakticky žádný vliv na zákonodárnou ani výkonnou moc. Spoléhá tak hlavně na silná veřejná prohlášení, obviňování vládní koalice a agresivní rétoriku ve sněmovně. 

Po Praze a dalších českých městech vyvěšuje plakáty budící nenávist k lidem z Afriky a Blízkého východu například slovy: „Nedostatky ve zdravotnictví nevyřeší chirurgové z dovozu.“ Na tomto konkrétním plakátu je vyobrazen domnělý africký migrant v košili od krve s nožem v ruce.

Slabá pravice ale není případ Francie. Národní sjednocení (RN) Marine Le Penové drží v šachu i prezidenta Emmanuela Macrona, který jmenoval premiérem středopravicového Michaela Barniera. Ten se nyní spoléhá právě na minimálně tichou podporu krajní pravice, jak píše například server Politico. 

Ten označil krajně pravicovou stranu za „krále země“. „Marine Le Penová dává polibek smrti tomu a pak zase onomu číslu. Národní shromáždění má 142 zákonodárců, nelze je ignorovat,“ prohlásil centristický politik Hervé Marseille. Podle dostupných informací se za podporu Barniera přimlouval u Le Penové sám Macron. 

Česká SPD je tedy jen chudým příbuzným francouzského RN. Opravdový potenciál krajní pravice se ukázal minulý týden u našich západních sousedů. Alternativa pro Německo (AfD) v zemských volbách ve východoněmeckých spolkových zemích Sasko a Durynsko uspěla, když například v Durynsku jednoznačně porazila Křesťanskodemokratickou unii (CDU).

AfD v Durynsku i Sasku je klasifikována jako pravicově extremistická a monitorována zemským úřadem na ochranu ústavy. Lídr durynské AfD Björn Höcke byl odsouzen za vědomé používání nacistického sloganu na politických akcích.

Krajně pravicové strany v Evropě mnohdy využívají debat o přistěhovalectví. Týká se to i české SPD, přičemž Českou republiku oproti Německu či Francii migrační krize z afrických a arabských zemí trápí minimálně. 

Vzhledem ke zkušenostem obou evropských mocností s krajní pravicí je poměrně paradoxní, že voliči zde stále více favorizují tyto strany. Zatímco Německo se na přelomu 30. a 40. let minulého století potýkalo s krajní pravicí nacistického diktátora Adolfa Hitlera, Francie roku 1940 tomuto brutálnímu režimu podlehla a na více než čtyři roky ztratila samostatnost.

Německo samo o sobě nemá dobré zkušenosti s extremismem – můžeme přitom pominout Hitlerovu NSDAP. Mezi lety 1970 až 1998 se Západní Německo (po spojení eventuálně celé Německo) potýkalo například s ultralevicovou teroristickou skupinou Frakce Rudé armády. Ta měla na svědomí životy stovek až tisíců lidí, spolupracovala přitom mimo jiné s palestinským Fatahem.

Jestli je strana extremistická je ale obecně velice těžké určit, protože je rozdíl mezi nacionalismem a ultranacionalismem. Nacionalismus jako takový drží pohromadě celou řadu států. Naopak nacionalističtí extremisté mohou dovést zemi ke změně režimu nebo dokonce rozpadu. 

Případ velké podpory pravice zažila také další z největších světových ekonomik na evropském kontinentu – Itálie. Od října 2022 je předsedkyní vlády Giorgia Meloniová z nacionalistické strany Bratři Itálie (FdI). 

Podle serveru Politico Meloniová oproti své předešlé politické kariéře „nasadila masku“ konstruktivní populistku a výrazně se (minimálně rétoricky) orientuje na centristickou politiku. Tento přístup jí pomohl dostat se velmi blízko k středolevé předsedkyni Evropské komise Ursule von der Leyenové, s níž udržuje nadstandardní vztahy, což jí umožňuje jednodušší prosazování politik FdI v rámci Evropské unie. 

Leyenová Meloniovou potřebovala pro znovuzvolení za předsedkyni nejmocnějšího orgánu EU. Jenže když se na stranu německé političky připojili Zelení, italská pravice couvla. Italskou premiérku údajně rozladilo, že si lídři centristických stran domluvili rozdělení nejvyšších postů v EU bez italských politiků. 

Italka také může využít současné slabosti francouzského prezidenta Emmanuela Macrona a německého kancléře Olafa Scholze, kteří jsou příliš zaneprázdnění řešením problémů na domácím poli. Zatímco Le Penová může uštědřit smrtící úder Macronovi a AfD Scholzovi, Meloniová se snaží „bez povšimnutí“ dostat na vrchol evropské politiky; oslabení politici z Německa a Francie jsou pro Leyenovou zatím nespolehlivými partnery, naopak Meloniová je na vrcholu sil. 

Krajně pravicové strany, ať už se jedná o SPD, RN, AfD, nebo FdI, hrají stále důležitější roli na celoevropské politické scéně. Jejich vliv je patrný v různých zemích, přičemž každá strana využívá specifických strategických přístupů k dosažení svých cílů. 

Zatímco některé z těchto stran čelí právnímu tlaku a veřejné kritice, jiné, jako RN a AfD, se úspěšně etablovaly jako klíčoví hráči v národní a evropské politice. Tato dynamika ukazuje, jaký vliv mohou mít krajně pravicové síly na politické procesy v Evropě a naznačuje, že jejich role bude i nadále klíčová při formování budoucnosti evropské politiky.