KOMENTÁŘ | Kam se poděla národní hrdost? Ceremoniál na Hradě ukázal, jak se politici vzdálili od občanů – a užívají si to

Prezident Petr Pavel potřetí v řadě udělil státní vyznamenání při oslavách vzniku samostatného Československa. Ve Vladislavském sále Pražského hradu ocenil 48 osobností a ve svém projevu zdůraznil trvalou touhu po svobodě, bezpečí a spravedlivém životě. Připomněl, že stejně jako v roce 1918 i dnes usilujeme o důstojné a svobodné občanství, a vyjádřil vděčnost za to, že Česká republika je demokratickou, bezpečnou a suverénní zemí, jejíž hodnoty by si lidé měli vážit, protože jinde ve světě nejsou samozřejmostí.

Zároveň se ale během ceremoniálu znovu naplno ukázala propast mezi politickou elitou a běžnými občany – fenomén, který zdaleka není nový a rozhodně nelze přičítat pouze současnému prezidentovi. Spíše jde o projev dlouhodobého trendu, který se táhne napříč politickými érami i stranickými barvami. 

Slavnostní okamžiky, jež by měly symbolicky stvrzovat jednotu státu a kontinuitu hodnot, se postupně proměňují v uzavřený společenský rituál pro úzký okruh vyvolených. Tam, kde by měl stát na piedestalu občan, který svou prací, odvahou či obětavostí ztělesňuje smysl republiky, se stále častěji odehrává pouhá demonstrace protokolárních gest a selektivní účasti.

Pozvání k účasti na ceremoniálu dostaly tři desítky poslanců, přičemž část z nich účast odmítla – ať už z principu, kvůli osobním výhradám či z prosté lhostejnosti. Odmítnutí pozvánky samo o sobě není žádný prohřešek, v demokracii nikdo nemá povinnost se účastnit veřejných slavností. Přesto tento postoj symbolizuje cosi znepokojivého. Ústup od respektu k institucím, které mají představovat stát, a ochabující vědomí, že tyto události nejsou pouhou formalitou, ale příležitostí k projevu sounáležitosti s republikou, kterou politici zastupují.

Pro běžného občana by pozvání na Pražský hrad představovalo čest a potvrzení, že i obyčejná práce pro společnost má smysl a může být oceněna. Pro velkou část politické reprezentace je však takový okamžik jen další událostí v kalendáři, kde je účast volitelná. Tato samozřejmost, s jakou politici přijímají i odmítají účast na státních událostech, ukazuje na hlubší problém, tedy na ztrátu citlivosti vůči symbolům, které by měli chránit a ztělesňovat. 

Zatímco pro občany má stát podobu konkrétní zkušenosti – školy, nemocnice, práce, spravedlnosti – pro politiky se často redukuje na mechanismus moci a přerozdělování. Základní vazba mezi reprezentanty a reprezentovanými se tím rozpadá, a s ní i důvěra, že ti nahoře jednají s vědomím odpovědnosti vůči těm dole.

Politická třída se uzavírá do vlastního světa. Kontakt s realitou běžného života se vytrácí, nahrazuje ho jazyk plný abstraktních pojmů, které mají zakrýt, že za nimi není skutečný obsah. Když politik odmítne být součástí státního ceremoniálu, nedává tím jen najevo osobní nezájem, demonstruje tím totiž, že nevnímá stát jako společenství, ale jako instituci, která existuje mimo něj. Tento odstup se neprojevuje pouze fyzicky, ale i mentálně, politika se stále častěji odehrává v uzavřených kruzích, kde se neřeší veřejný zájem.

Problém není v tom, že by politici měli jiné starosti než občané – to je přirozené. Problém je, že ztratili schopnost chápat, co tyto starosti znamenají. Čím výš stoupají po politickém žebříčku, tím více se izolují od lidí, jejichž jménem údajně jednají. Symboly, které by měly spojovat, se tak mění v prázdná gesta, a slavnostní chvíle, jež měly být připomínkou společných hodnot, se stávají výsadními událostmi pro ty, kteří na ně mají „nárok“. Naplno se rozběhla chronická nemoc systému, který zapomněl, že politika je služba, nikoli kariéra.

A právě v momentech, kdy se stát slavnostně obrací k vlastním dějinám, se tato odcizenost projevuje nejzřetelněji. Když politici ztrácejí zájem o takové události, dává to jasný signál, že se nevidí jako součást národa, ale jako jeho nadstavba. Tím se ztrácí nejen důvěra, ale i symbolická rovina sounáležitosti, bez níž demokracie začíná erodovat zevnitř. A zatímco se elita uzavírá do svého pohodlí, lidé dole zůstávají s pocitem, že stát, který měl být jejich, se jim dávno vzdálil.

Politická reprezentace by si měla především uvědomit, že symboly státu nejsou pouhou dekorací k oficiálním příležitostem, ale základním pojivem mezi mocí a občanem. Pokud chce znovu získat důvěru veřejnosti, musí se naučit chápat, že respekt k institucím a účast na jejich rituálech je o vyjádření odpovědnosti. Nestačí, aby politici mluvili o hodnotách, musí je umět i prožívat a reprezentovat. 

Změna by měla začít u zdánlivých detailů – právě ty totiž odhalují postoj k veřejnosti. Politici by měli opět přijmout roli služebníků státu, ne jeho výsadních interpretů. Účast na státních ceremoniálech, kontakt s lidmi mimo komfortní zónu, schopnost naslouchat místo mentorování – to všechno jsou drobné, ale zásadní projevy pokory, kterou dnešní politika zoufale postrádá. Dokud si zástupci moci budou vybírat, které státní události jsou „hodny jejich přítomnosti“, budou dál potvrzovat, že ztratili kontakt s tím, koho mají zastupovat.

Je načase, aby se politická elita přestala schovávat za rétoriku o „autenticitě“ a „svobodě názoru“ a místo toho začala ukazovat skutečnou loajalitu vůči republice a jejím lidem. Ne loajalitu k momentální moci, ale k samotné myšlence státu, který má spojovat, ne rozdělovat. Pokud chtějí politici, aby lidé brali vážně jejich slova o demokracii a odpovědnosti, musejí začít u sebe. Opravdový respekt k zemi, k naší krásné České republice, se totiž prokazuje tím, že člověk stojí v sále, když se připomíná její vznik.