KOMENTÁŘ | Okamura v čele Sněmovny je bezprecedentním rizikem. Otevřít oči voličům by měl i jeho bratr

Minulý týden usedl do křesla předsedy Poslanecké sněmovny Tomio Okamura, předseda hnutí SPD. Po tajné volbě poslanců se stal třetím nejvyšším ústavním činitelem v České republice a nyní se tak chlubí postem, který mu dává významný vliv nejen nad chodem Sněmovny, ale v krajním případě i nad výkonem prezidentských pravomocí.

Předseda Sněmovny totiž od zavedení přímé volby prezidenta přebírá část úkonů hlavy státu v případě, že je prezidentský úřad neobsazen nebo pokud je prezident dočasně zbaven výkonu pravomocí. Do jeho rukou prezident skládá přísahu a může se před ním svého mandátu i vzdát. Jde tedy o funkci s mimořádným symbolickým i faktickým významem a tedy funkci, která stojí přímo v linii státní moci.

To, že se vedení Poslanecké sněmovny ujal politik, jehož hnutí systematicky staví na xenofobii, konspiračních narativech a cíleném rozkladu důvěry ve státní instituce, je mimořádně znepokojivé. Okamura není jen běžným populistou, jeho modus operandi spočívá v neustálém vytváření dojmu ohrožení, v rozdělování společnosti na „obyčejné lidi“ a „zkorumpované elity“, v démonizaci menšin a ve zpochybňování samotných základů demokratického systému. Na rozdíl od klasických opozičních politiků neusiluje o změnu politiky, ale o proměnu systému, jeho oslabení a následné ovládnutí prostřednictvím chaosu a strachu.

Dlouhodobě pracuje s polopravdami a dezinformacemi, které šíří prostřednictvím médií svého hnutí a sociálních sítí a vytváří tak uzavřený informační svět, v němž se jeho příznivci utvrzují ve vlastní oběti a v nepřátelství vůči všemu „cizímu“ – ať už jde o migranty, Evropskou unii nebo domácí opozici. Tato metoda mobilizace prostřednictvím nenávisti je přesná, promyšlená a účinná. Okamura ji používá s dlouhodobým cílem rozbít důvěru veřejnosti v demokratické instituce natolik, aby se jejich autorita přenesla na něj samotného jako na údajně „autentický hlas lidu“.

Jeho nástup do čela Sněmovny proto nelze chápat jako formální výsledek politické dohody, ale jako kvalitativní skok – extremistická rétorika se poprvé v moderních dějinách České republiky dostala až do třetí nejvyšší ústavní funkce. Okamura tím získává nejen protokolární váhu, ale i mocenské páky. Může ovlivňovat chod legislativního procesu, reprezentovat parlament v zahraničí a v krajním případě převzít část pravomocí hlavy státu. V rukou politika, který otevřeně pohrdá demokratickými principy, představuje tato kombinace postavení a vlivu bezprecedentní riziko.

Na nebezpečí tohoto okamžiku upozornil i jeho vlastní bratr, poslanec Hayato Okamura (KDU-ČSL), který během ustavující schůze vystoupil s mimořádně osobním, ale velmi státnicky laděným projevem. Varoval, že Tomio je „labilní a nemorální člověk“, jehož slova rozdělují společnost místo toho, aby ji spojovala. Tento otevřený nesouhlas z vlastního rodinného kruhu je výjimečný nejen lidsky, ale i symbolicky, protože ukazuje, že odpor k Tomiovu politickému stylu není otázkou ideologických rozdílů, ale obrany základní slušnosti, etiky a integrity demokratického prostoru.

Přestože Okamura své zvolení prezentuje jako vítězství „obyčejných lidí“, ve skutečnosti jde o další krok v systematickém podkopávání liberální demokracie zevnitř. Jeho schopnost manipulovat veřejnost skrze emoce, strach a resentiment z něj činí mimořádně nebezpečného hráče. Ne proto, že by měl reálnou vizi moci, ale proto, že umí efektivně využívat frustraci a apatii společnosti. Funkce předsedy Sněmovny mu k tomu dává novou, institucionální legitimitu.

Z politického hlediska se tak Česká republika ocitá v situaci, kdy se extremistická rétorika stává součástí oficiálního rámce státní moci. Okamura, který roky budoval svou popularitu na útocích proti systému, se nyní stal jeho reprezentantem. To je paradox, který by měl být varováním. Pokud se demokracie nedokáže bránit lidem, kteří ji využívají k vlastnímu zničení, přestává být životaschopná.