ROZHOVOR | Střelba pohraničníků na cizím území byla neakceptovatelná. Vojáci často porušovali i tehdejší zákony, tvrdí historik

Neslyšeli jen samá slova uznání, když zneškodnili svého kolegu, který se rozhodl dezertovat. Historik Libor Svoboda z Ústavu pro studium totalitních režimů upozorňuje na případ vojína Milana Čepka, jehož už v Bavorsku zastřelil desátník Václav Smejkal z 11. pohraniční roty Dolní Silnice. „Když se na rotě vojáci dozvěděli, že Smejkal zastřelil Čepka, ostatní k němu neměli, eufemisticky řečeno, příliš přátelský postoj, musel být převelen jinam.“ Z dochovaných archivních materiálů jej šokovala drastická smrt osmnáctiletého studenta z NDR Hartmuta Tautze, jehož na hranici s Rakouskem těžce poranili služební psi. „Zasahující pohraničníci se místo ošetřování Tautze zajímali, zda není v kukuřičném poli ukrytý jeho komplic.“

Autor studie "Zběhové od Pohraničí stráže v letech 1985-1989", která vyšla v knize „Život na československých hranicích a jejich překračování v letech 1945 až 1989“ kriticky soudí i vojáky, kteří v touze uprchnout na Západ chladnokrevně zavraždili kolegu z hlídky. „I když rozumím touze jedince dostat se na svobodu, ve dvou případech zběhové spáchali brutální vraždy, za které byli v Německu odsouzeni k vysokým trestům odnětí svobody. Jednalo se o zcela zbytečné vraždy, situaci mohli řešit jinak než zabitím kolegy.“

Podle Libora Svobody byl zběhem od PS s nejvyšší hodností major Bedřich Vorlíček z brigády České Budějovice, který utekl 7. července 1985. „Vorlíček se usídlil v USA, změnil si jméno a k minulosti se už nechce hlásit,“ konstatuje v rozhovoru pro EuroZprávy.cz Libor Svoboda, který považuje za prohru společnosti, že žádný z vysokých státních a stranických funkcionářů zodpovědných za situaci na státních hranicích a úmrtí na železné oponě nebyl a pravděpodobně již ani nebude potrestán. Brigády Pohraniční stráže byly rozpuštěny k 1. lednu 1991 a jejich úlohu převzala Ostraha hranic (OSH). 

FAKTOROVA SMRT DÍKY RAKOUSKÉ TELEVIZI POBOUŘILA LIDI

Pane doktore Svobodo, na železné oponě se odehrála celá řada tragédií. Osobně mě ale upoutal příběh vojáka z povolání četaře Aloise Jeřábka. Před nastoupením do základní vojenské služby vstoupil do KSČ, po jejím absolvování nebyl v civilním životě spokojený, a tak si podal žádost o přijetí na důstojníka k jednotkám Pohraniční stráže, v říjnu 1951 se stal četařem z povolání. Chtěl se dále vzdělávat, ale neměl dobrý kádrový profil. Otec byl zvěrolékařem, část rodiny se usadila v USA, bratr sloužil u Pomocných technických praporů (PTP), proto se rozhodl, že uprchne za hranice. A tak se 7. ledna 1952 odhodlal ke svému plánu. Nedaleko u hranic s Rakouskem střežené 15. rotou Plešné jezero jako nadřízený odzbrojil mezi kvótou 913 a 1054 vojína Josefa Voplakala a řekl mu, že může jít s ním. On se však vrátil na šest set metrů vzdálené stanoviště, kde hlídce četaře Aloise Šedivého oznámil, co se stalo. Šedivý se tak spolu se svobodníkem Ladislavem Mandlem a desátníkem Milanem Novákem vydali po Jeřábkových stopách na rakouské území. Dva kilometry od hranic jej dohnali, strhla se pětačtyřicetiminutová přestřelka, při níž byl Jeřábek třikrát zasažen. Pokus o sebevraždu mu nevyšel, a tak byl komandem odvlečen zpět na československé území. Po vyléčení byl odsouzen k trestu smrti a 5. prosince 1953 byl popraven v Praze na Pankráci. Víte o Jeřábkově kauze více a bylo takových případů v historii více?

Vy jste o Aloisi Jeřábkovi zmínil téměř vše. Na jeho kauze je zajímavé, že i když byl uvědomělý a ctižádostivý, tak se stejně rozhodl utéci. Důvodem bylo pravděpodobně zklamání z nenaplněných ambicí. Otřesné je, že proti němu vojáci zasáhli dva kilometry hluboko v rakouském vnitrozemí. S tím, že hlídka porušila směrnice i zákony a hrubě narušila suverenitu Rakouska, neměl nikdo problémy. Vše je zaznamenáno. Potíže by byly až v okamžiku, kdyby se tento incident dostal na veřejnost. Případy, kdy při pronásledování "narušitelů" překročili vojáci PS státní hranice a na území cizího státu po nich stříleli, prali se s nimi, těžce je zranili, případně odvlekli zpátky do Československa, nebyly, zejména v padesátých letech, nijak výjimečné. K tragickému případu došlo také 6. listopadu 1959 u pohraniční jednotky Slatě. Voják PS Vladislav Řanda zběhl do Německa a skupina pronásledovatelů v čele s poručíkem Václavem Horváthem jej stíhala až na německé území. V hloubce asi 500 metrů od státní hranice na území SRN začal Řanda po svých pronásledovatelích střílet a Horvátha zastřelil. Každého života je škoda, ale Horváth neměl v Německu co dělat. Jeho smrt byla patřičně propagandisticky využita, fakt, že porušil řadu československých i německých zákonů, však celý případ staví do zcela jiného světla. Příběh hrdinského pohraničníka, který ztratil život při pronásledování narušitele je najednou příběhem zbytečné smrti mladého člověka, který nezákonně se zbraní v ruce vstoupil na území cizího státu s úmyslem zběha jakýmkoliv způsobem, včetně použití násilí, dopadnout.  Příběh měl ale smutné vyústění i pro Řandu, který jako americký občan se svou jugoslávskou manželkou navštívil v roce 1979 Československo, kde byl zatčen a odsouzen za vraždu a zběhnutí na třináct let.

Další příběh, kdy českoslovenští pohraničníci stříleli na cizím území, se odehrál 30. října 1984. Tehdy dělník a zaměstnanec Československých státních drah František Faktor překonal v Českých Velenicích zátarasy, ale přesto jej hlídka 8. roty z Fišerovy Chalupy 15. brigády PS pronásledovala i v Rakousku. Po revoluci byli z jeho smrti obžalovaní Valter Macošek s Pavlem Sirotným, kteří měli po uprchlíkovi střílet. Faktor po střelbě žil, ale vykrvácel v lese u Gmündu, kdy vojáky vyrušil traktor, a tak utekli zpět. Co bylo důvodem, že vojáky ani hranice nezastavila a co jako historik zmíněnému případu říkáte? Mimochodem policejní Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV) v této věci od letošního ledna stíhá bývalého tajemníka Ústředního výboru KSČ a ideologa strany dvaadevadesátiletého Jana Fojtíka.

Zmínil jste případ, který patří do revoluci mezi absolutně nejmediálnější. Časopis Reflex o něm obsáhle psal už zkraje devadesátých let. Faktorova smrt vyvolala bouřlivý ohlas již před rokem 1989. V Českých Velenicích i celých jižních Čechách se totiž běžně chytala rakouská televize, která o případu, na rozdíl od Československé televize, podrobně referovala. Díky tomu měli lidé v příhraničí o incidentu detailní a pravdivé informace. Sice už nebyla padesátá léta, situace na státních hranicích však byla pořád stejná. Vojáci PS byli stále ve stresu a pod tlakem. Bylo jim vyhrožováno, že jim nesmí nikdo projít. Tím absolutně jejich počínání nehodlám omlouvat, naopak, ale chci přiblížit, jaká atmosféra na hranicích panovala, i když se socialistický blok začínal hroutit. Nikdo z obžalovaných vojáků ale nakonec nebyl odsouzen. V roce 1994 dostali dva roky, ne však za vraždu, ale za ublížení na zdraví. Nakonec odešli s podmínkou, protože podle soudce Jiřího Bernáta byli za smrt Františka Faktora odpovědní jejich nadřízení. Ti však potrestáni nebyli vůbec, protože byl jejich trestný čin v roce 1998 prohlášen za promlčený. Nejednalo se o jediný případ, kdy vyšší funkcionáři takto unikli spravedlnosti.

Pohraničníci ale nezabíjeli jen občany východního socialistického bloku, ale zastřelili i Rakušany či západní Němce. Obrovská tragédie se stala 18. září 1986. Dva Poláci Marek Majko a Andrzej Gwizdoň způsobili zkrat, který zaregistrovala 15. pohraniční rota Broumov 5. brigády PS. Při pronásledování takzvaných narušitelů, z nichž se svobody podařilo dosáhnout jen Majkovi, se vojáci dostali na německé území. V domnění, že vidí jednoho z Poláků, zahájili palbu, pohraničník Pavel Čada později uvedl, že vypálil po osobě dvacet střel. Došlo ale k fatálnímu omylu, vojáci mířili na občana NSR Johanna Dicka, který v roce 1979 působil jako velitel Bundeswehru v Ambergu. V té době byl důchodcem a jako turista si procházel pohraničí. Dick zraněním později podlehl v tachovské nemocnici. Jen doplním, že prezident Gustav Husák se za incident omluvil a vdova od ČSSR dostala sto tisíc západoněmeckých marek jako odškodnění?

Pohraničníci tehdy porušili veškerá platná nařízení, jimiž se měli řídit. Například to, že nesměli střílet na cizím území. Přestože na dotaz německé strany, která případ šetřila, vojáci tvrdili, že za hranicí nestříleli, prozradili je náboje v kůrách stromů i zakrvácené obvazy, když se snažili poskytovat první pomoc. Vojáci navíc mrtvého okradli o 50 západoněmeckých marek. Incident měl v Německu velký ohlas. Za Dickovu smrt rovněž nebyl nikdo potrestán. Jeden ze zasahujících vojáků byl původně odsouzen na tři roky nepodmíněně, ale později jej, stejně jako jeho dva kolegy, soud osvobodil. Podobný případ se udál v červenci 1956 na rakouské hranici.  Školník Josef Heinrich z Vídně chtěl svým dětem ukázat nepropustnou železnou oponu. S jedním z potomků se dostal až k drátům, kde jej hlídka, před zrakem dětí i manželky postřelila. Postřelený byl převezen do nemocnice ve Znojmě, kde svému zranění podlehl.

ZASTŘELIL ZBĚHA A NIKDO S NÍM NECHTĚL NIKDO SLOUŽIT

Výjimkou nebyly ani kauzy, kdy voják Pohraniční stráže zákeřně zastřelil kolegu z hlídky, aby mohl zběhnout na Západ. Můžete takové kauzy, které se odehrály, přiblížit?

I když rozumím touze jedince dostat se na svobodu, ve dvou případech zběhové spáchali brutální vraždy, za které byli v Německu odsouzeni k vysokým trestům odnětí svobody. Vraždy to byly zcela zbytečné, situaci mohli podle mého názoru řešit jinak než zabitím kolegy. 

Za sprostou vraždu považuji případ, ke kterému došlo 2. dubna 1955 u Plánské brigády. Vojín Jan Fojtík brutálně napadl a zavraždil velitele hlídky vojína Pavla Juhase a uprchl do SRN, kde byl za tento čin odsouzen k deseti letům odnětí svobody.

K druhému případu došlo 20. prosince 1964 na Domažlické brigádě. Vojín Miloš Dobrovský po šarvátce postřelil a poté shodil z pozorovatelny velitele hlídky Josefa Ulrycha, který na následky zranění zemřel. I Dobřichovský byl v SRN odsouzen k několikaletému trestu vězení.

Ale i proti řadě dezertérů, kteří nechtěli nikomu ublížit, použil druhý voják zbraň a zastřelil ho, a to dokonce i na cizím území státu. Drama s tragickým koncem se například uskutečnilo 18. listopadu 1968 u 11. pohraniční roty Dolní Silnice. Svobodomyslný vojín Milan Čepek, který nesouhlasil s přítomností Sovětské armády v Československu, a tak se při třetí hlídce rozhodl, že uteče do Bavorska. Odzbrojil kolegu desátníka Václava Smejkala, který jej ale uprosil, aby mu zbraň vrátil, neboť by měl problémy, jednak mu dezertoval kolega a navíc přišel o samopal. Čepkovi se Smejkala zželelo a pod příslibem, že na něj nebude střílet, mu zbraň vrátil. Smejkal pochopitelně začal střílet, Čepek ale zmizel a útočník si myslel, že jej nezasáhl a zběh se ukryl do pily na německém území. Vojín ale byl postřelen a vykrvácel. Obdobných případů bylo plno, ale jak si vysvětlujete, že Václav Smejkal byl jako jeden z mála v roce 1998 odsouzen k osmnácti měsícům odnětí svobody nepodmíněně a dále mu byla odebrána vojenská hodnost. Co říkáte této události?

Každá smrt je zbytečná, ale v tomto případě to platí dvojnásobně. Čepek skutečně nechtěl kolegu ani zranit. Udělal chybu, že Smejkalovi zbraň vrátil a on po něm začal střílet, až když byl v Německu. Čepek byl už asi 80 až 100 metrů v Bavorsku, kdy se jej Smejkalovi podařilo zasáhnout a Čepek pak na německém území vykrvácel. Na celé kauze je ale zajímavá jedna věc, a to, jak bortí představu, že každý, kdo zastřelil zběha, byl u ostatních kolegů hrdinou. Když se na rotě vojáci dozvěděli, že Smejkal Čepka zastřelil a hlavně jakým způsobem to udělal, neměli k němu, eufemisticky řečeno, příliš přátelský postoj, musel být proto převelen jinam. Je možné, že situaci ovlivnila i dobová atmosféra. Bylo několik měsíců od srpnové invaze a i vojáci byli z okupace stále v šoku. Akce, jakou provedl Smejkal, byla ale opravdu hnusná.

Jaký příběh zabitého člověka na železné oponě vámi nejvíce otřásl? Byla to událost z 8. srpna 1986, kdy pohraničníci Ivan Hirner s Oldřichem Kovářem z 11. roty PS Petrželka-Kropčany vypustili na osmnáctiletého občana NDR Hartmuta Tautze samostatně útočící psy (SUPI) jmény Roby a Ryšo, kteří mládence pokousali a skalpovali mu kůži. Vojáci místo první pomoci na Tautze křičeli, zda chtěl utéci sám, anebo měl komplice. Zmasakrovaný Tautz pak následkům podlehl. A přitom mohl žít, jak uvádí lékařská zpráva od soudních znalců Jaroslava Sochora a Milana Kokavce, vedoucího Ústavu soudního lékařství. Z pitvy, kterou provedli 11. srpna 1986, vyplynulo, že Tautz neutrpěl zranění neslučitelná se životem. Ivan Hirner, jeden z pohraničníků, v květnu 2015 pro Denník N.sk ale příliš empatie neprojevil, když řekl: „Před službou jsem na něco přísahal, nic jiného jsem udělat nemohl. I dnes policisté postupují podle platných předpisů,“ promluvil bývalý voják s tím, že žádnou vinu ze zásahu necítí.

Ano, Tautzeho případ je skutečně hrozný a dodnes šokující, pro mne osobně jsou však nejhorší případy, při kterých umíraly děti. Například poslední obětí vojenského způsobu střežení státní hranice byl osmiletý Kevin Strecker. Jeho matka občanka NDR se se svým přítelem a svými malými dětmi pokusili v květnu 1989 na hraničním přechodu v Strážném prorazit osobním automobilem závoru na přechodu. To se jim nepodařilo a lze mluvit o štěstí, že v autě plném dětí byla nakonec "jen" jedna dětská oběť. Dětských úmrtí bylo za 40 let existence železné opony mnohem více, za všechny bych uvedl ještě například Aloise Sulzera, který na počátku šedesátých let zahynul po zásahu elektrickým proudem.

Vrátíme-li se k případu Tautzeho, u něho došlo k selhání všech stupňů Pohraniční stráže, které se na jeho "řešení" bezprostředně podílely. Zasahující vojáci nerespektovali závazné předpisy, jak měli v případě zranění "narušitele" postupovat. Okamžitě měli zraněnému poskytnout první pomoc, což neudělali, a místo toho zjišťovali, zda se někde v poli neukrývá nějaký jeho společník. Dozorčí roty byl pozdě informován a včas nezavolal lékařskou pomoc, a podobně. Jak dlouho raněný čekal na pomoc, dokazuje archivní materiál. Ve 22:16 se ozval signál narušení hranice, kolem 22:30 hodin na něj zaútočili psi, kteří mládenci způsobili hemoragický šok. A na chirurgické oddělení Vojenské nemocnice v Bratislavě se Tautz dostal až ve 23:50 hodin. Devadesát minut tedy trvalo, než mladý Němec dostal odpovídající pomoc, která už nepomohla, neboť v 1:15 hodin 9. srpna 1986 zraněním podlehl. Na základě této tragédie bylo používání samostatně útočících psů zakázané a dokonce se šetřilo, zda neprošli špatným výcvikem.

MAJOR SI NECHAL OTEVŘÍT ZÁVORU A UJEL I S MILENKOU

Veškeré případy, o nichž jsme doposud hovořili, jsou dost velice známé a snadno dohledatelné na internetu. Narazil jste v archivu na málo známý proryv, který vám připadá zajímavý?

Od bratislavské brigády uprchli v srpnu 1984 dva vojáci PS Ivan Orlík a Pavol Kukan. Nejprve napadli vojáka, který sloužil s Kukanem na pozorovatelně, a v nastalé potyčce dokonce spadli z pozorovatelny dolů. Během rvačky, která pokračovala i dole, se také střílelo. Na místo dorazila další hlídka a zapojila se do bitky. Kukanovi s Orlíkem se přesto podařilo přesile utéct a přeplavat řeku Moravu do Rakouska. Jen pro zajímavost Kukan byl v nepřítomnosti odsouzen na devět let, Orlík dostal šest a půl roku.

Jaká byla největší hodnost zběha, který dezertoval na Západ?

Jednalo se o majora Bedřicha Vorlíčka z brigády České Budějovice, který utekl 7. července 1985. U Nové Bystřice přijel škodovkou k závoře a nakázal vojákům, aby ji otevřeli s tím, že jede s malou dcerou své přítelkyně, která byla schovaná v kufru, na houby. Nejdříve se bránili, argumentovali, že nemá povolení od zpravodajského důstojníka, on jim však vyhrožoval, odolával se na velitele roty a choval se vůči nim arogantně a hrubě. Záklaďáci nechtěli jít do sporu s majorem, a tak mu vyhověli. Vorlíček pak pohodlně přejel do Rakouska. Později se usadil v USA a změnil si jméno a k minulosti se už nechce hlásit.

Jak moc vás mrzí, že bylo za střelbu na hranicích zastaveno trestní stíhání proti tehdejšímu premiérovi Lubomíru Štrougalovi a federálnímu ministrovi vnitra Vratislavu Vajnarovi? Podle Městského státního zastupitelství v Praze oba trpí duševní chorobou a nejsou tak schopni chápat smysl trestního řízení. Policejní Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV) tak ze stejného důvodu stíhá jen už zmíněného Jana Fojtíka. Doposud však nikdo nebyl za zvěrstva potrestán, nejedná se o výsměch?

Nerad to říkám a ani mne to netěší, mám však za to, že obžalován, neřkuli potrestán nakonec nebude ani zmíněný Jan Fojtík. Považuji za prohru společnosti, že žádný z vysokých státních a stranických funkcionářů zodpovědných za situaci na státních hranicích a úmrtí na železné oponě nebyl a pravděpodobně již ani nebude potrestán. Bohužel se s tím budeme asi muset smířit, což samozřejmě neznamená, že bychom se o jejich potrestání neměli stále pokoušet. Každopádně bychom vše měli neustále připomínat, včetně jejich zodpovědnosti. Někdy také dochází ke zcela nepochopitelným věcem. Když před několika lety zemřel bývalý velitel PS v letech 1969-1982 František Šádek, který, mimo jiné, plně zodpovídal za zpackanou akci při zásahu proti únoscům bratřím Barešům, uspořádalo ministerstvo obrany 20. října 2015 na pražských Olšanech pohřeb s vojenskými poctami. Nejsem asi jediný, kdo vzdávání holdu komunistickému veliteli nerozumí a považuje ho za výsměch a krutou ironii. A také za typickou ukázku hlouposti, omezenosti a nevzdělanosti zodpovědných ministerských úředníků. Na železné oponě za 41 let vyhaslo kolem 280 lidských životů. Kromě vojáků základní služby, kteří byli pouhými figurkami, nebyl po Sametové revoluci nikdo potrestaný. Žádná vysoká hodnost. Spravedlnost vůbec nedosáhla na bývalé vysoké pohlaváry komunistického režimu. Nerad ale slýchám, že nebyla snaha zločiny na západní hranici potrestat. Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu vyvinul v devadesátých letech enormní úsilí, aby velitelé Pohraniční stráže i vysocí funkcionáři byli obžalovaní. Jenže když soudy pak vše shodily, co měli vyšetřovatelé dělat? Každopádně nepotrestání vražd na hranicích vnímám jako obrovský morální dluh vůči obětem i pozůstalým. Bohužel ho už nikdy nesplatíme.

Mgr. Libor Svoboda, Ph.D. (*1970), historik

Vystudoval historii a etnologii na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, kde v roce 2006 získal doktorát z obecných dějin. V letech 2002-2009 působil jako odborný asistent na Univerzitě obrany v Brně vojenské a moderní dějiny a politologii. Od roku 2003 do současné doby přednáší externě na FF MU, přednášel také na Fakultě sociálních studií MU a na Pedagogické fakultě téže univerzity. Od roku 2009 působí na Ústavu pro studium totalitních režimů jako historik. Odborně se zaměřuje na dějiny východní Evropy ve 20. století a dějiny komunistického režimu v Československu. Je spoluautorem a editorem několika knižních publikací a kolektivních monografií. Například Varšavská smlouva 1969-1985.