ROZHOVOR | Autoři absurdního dramatu cítí, že naše civilizace je v koncích, říká režisér Ondřej Zajíc

Co bylo hlavním motivem pro výběr této hry Edwarda Albeeho? Najít nějakou hru, kde budete moci spolupracovat s Hynkem Čermákem nebo vás zajímalo to téma?

Všechno, obojí. Hledáte hru s ideální hereckou příležitostí. Tentokrát šlo o roli pro Hynka Čermáka. A takovou hereckou příležitost „Koza“ určitě má. Tak to je první věc, no a druhá je, zda a čím vás text zasáhne.  Za svůj život jsem přečetl stovky her, a když nějakou novou hru studuju, tak pozoruju, co se mnou dělá. Analyzuju ji, ale někdy – vzácně - na mě působí na více úrovních. A u „Kozy“ jsem si říkal, sakra to je tak chytrý, to bude některý diváky tak štvát, to je bude provokovat a dráždit. Ale tak chytře. Ta základní situace je hrozně vtipná, je to dobře uchopené, není to samoúčelná provokace.

Autoři absurdního dramatu se na první pohled profilují tak, že je vše okolo nás jen depresivní, že život je beznadějný, ale ve skutečnosti silně cítí, že naše civilizace je v koncích a snaží se svými texty dráždit a provokovat. Jsou to takové facky, ale v dobrém slova smyslu. Citlivějšího člověka, který ještě není tak apatický, to může trochu nakopnout, nabudit, probrat...
Tak tohle nejspíš je hlavní kvalita textu, která mě lákala k inscenování „Kozy“.

Viděl jste tu původní hru, které se v Praze hrála před dvaceti lety, a kde hlavní roli ztvárnil Juraj Kukura a Emília Vášáryová?

Neviděl a jsem rád, protože ono vás to pak ovlivňuje. U téhle hry určitě. Rozhodující je, jak uchopíte základní situaci, která je v případě tohoto textu velice silná, efektní. Někdy si říkám, že až moc. Může diváka zahltit tak hodně, že už se nedostane k hlubším a jemnějším vrstvám sdělení, a to by bylo u tak skvělého textu škoda. Ale možná to celé přeceňuji, a diváci už jsou dnes zvyklí a otrlí. Připravení.

 V té hře hraje rozhodující roli určité sexuální tabu, jehož překročení drtivě vstoupí do života skvěle situované rodiny. Najednou se lidé, kteří žijí dosud šťastný, až bezstarostný život, konfrontováni s něčím, co má podobu či rozměr biblické katastrofy. Soukromá biblická katastrofa. A my pozorujeme, jak moc je každý z nás připravený na nějaký neočekávaný otřes, který vlastně může přijít kdykoliv.

Jak pro vás jako režiséra bylo těžké uchopit, abyste vlastně zůstal věren předloze a přitom přenést hru do českých podmínek?

Miluji texty, které když jim uvěříte a odevzdáte se víře v to, že autor napsal něco, co ho přesahovalo, vydají nečekané plody. Odkryje vrstvy, které jste ani nečekali. A tohle je pro mě nad všemi interpretacemi. Záměrně si vybírám texty, které nemusím interpretovat, ale ony interpretují mě. Je to věc důvěry a odevzdání se, a vlastně vždy rozhoduje první dojem z čtení.  

 Albee je autor světového významu, hraje se po celém světě. Na lokální úrovni nebo třeba i evropské existují skvělí autoři, ale abyste napsali hru a za dvacet, třicet, padesát let se hrála po celém světě, tak takových textů je opravdu málo. Albee má nejznámější hru, kterou napsal v 60. letech „Kdo se bojí Virginie Woolfové“, hraje se dodnes úspěšně po celém světě a v mnoha divadlech. Textem „Kozy“ se ale autor chtěl posunout ještě někam dál. O hodně dál.  Je to taková spíše schválnost, provokace, kde to autor záměrně hodně přehnal, on není na hranici, on jde daleko za hranici snesitelnosti. Pro některé konzervativní lidi to nebude přijatelné. Jim se nepropojí, že nejde o reálný život, že to je jen divadlo.

Ale za touhle kontroverzní životní situací je velké množství sdělení, a to mě na tom strašně baví.

S čím by divák měl odejít z toho představení?

Tohle bych nechal na divákovi. Ale vím, s čím bych chtěl odcházet já. Pokud jsou naše životy do nějaké míry založeny na lži, může se nám stát, že při srážce s realitou z našeho života nezůstane takřka nic. Zjistíme tak něco o svých velkých iluzích. A autor se nám touto hrou snaží naznačit, že takovéhle lži – malé či velké – máme ve svém životě všichni. A práce na tomhle textu mi pomohla si tuto skutečnost znovu do hloubky uvědomit…

Osud této divadelní rodiny je děsivý. Jsou inteligentní, úspěšní, jsou úžasní a teď se prostě stane něco, o čem víte, že to prostě nemohou zvládnout, protože vy byste to nezvládli, protože by to nezvládl nikdo, ale teď co s tím?

V biblické historii se stalo mnohokrát, že byl člověk konfrontován s něčím katastrofickým, co ho děsivě přesahovalo, co se zvládnout nedalo, ale život se nakonec prosadil a my jdeme dál.

Kdybyste měl pozvat diváka na co byste ho pozval, co by byl ten hlavní divácký tahák?

Doufám, že se bude královsky bavit, doufám, že uvidí skvělé herecké výkony, no a snad bude mít zážitek, který na divadle není úplně obvyklý. Snad zažije něco jiného, extrémního, ale zároveň prudce inteligentního.