ANALÝZA | Historický zlom: AfD boří dominanci CDU a SPD poprvé od pádu Třetí říše. V Německu se hraje o vše

Rozdíly mezi CDU a SPD připomínají někdejší bipartijní soupeření mezi českými ODS a ČSSD. CDU se profiluje jako středopravicová strana s prvky křesťanského liberálního konzervatismu, zatímco SPD představuje klasickou sociálnědemokratickou levici. Od znovusjednocení země se tyto dvě strany pravidelně střídají na prvních dvou příčkách, přičemž nejdelší období dominance si připsala kancléřka Angela Merkelová z CDU.

Po celou dobu jim sekundují menší strany, jako Svobodná demokratická strana (FDP) a Zelení, které sehrávají klíčovou roli při budování koalic – obdobně jako KDU-ČSL či Strana zelených v české politice.

V německé politice lze dlouhodobě pozorovat oslabenou pozici radikální levice – nejprve ve Straně demokratického socialismu (PDS) a později v Die Linke. Jejich vliv zůstává omezený, což tentokrát nabízí srovnání s českou KSČM, která se rovněž pohybovala na politickém okraji bez výrazného vlivu na vládu.

Předpovědi pro letošní spolkové volby předznamenávají, že se letošní výsledky budou velmi lišit od dřívějších voleb. Průlom zaznamenala Alternativa pro Německo (AfD) teprve v roce 2017, kdy získala 94 ze 709 mandátů a stala se třetí nejsilnější stranou po CDU/CSU a SPD. S odeznívající migrační krizí však její podpora oslabila – v roce 2021 získala jen 83 křesel a propadla se na čtvrté místo za Zelené a FDP.

Letošní volby mohou poprvé narušit tradiční hegemonii CDU a SPD, a to díky sílící podpoře AfD. Podle aktuálních předvolebních průzkumů míří Alternativa pro Německo k zisku 20 % hlasů, čímž by předstihla sociální demokraty, kterým se předpovídá pouhých 16 %. AfD by se tak stala druhou nejsilnější stranou, hned za CDU, která si drží vedoucí pozici s odhadovanými 30 %.

Co bylo před sjednocením?

Po historických svobodných volbách v roce 1990 vstoupili obyvatelé komunistického Východního Německa do nového demokratického systému. Volby jednoznačně ovládla CDU, která získala 40,82 % hlasů, zatímco SPD skončila druhá s 21,88 % a socialistická PDS obsadila třetí místo se 16,4 %. CDU následně zvítězila i po sjednocení Německa se ziskem 44,3 % a kancléřem se stal její šéf Helmut Kohl.

Předchozí volby s více kandidáty se ve východní části Německa konaly naposledy v roce 1933, kdy sjednocenou Výmarskou republiku ovládl Hitler a jeho NSDAP. Do roku 1990 byla jedinou legální stranou Jednotná socialistická strana Německa (SED).

Politická scéna v Západním Německu se od konce druhé světové války až do současnosti vyvíjela poměrně stabilně, přičemž hlavní souboj vždy probíhal mezi CDU a SPD, zatímco FDP a Zelení zůstávali menšími, ale trvalými hráči.

Pouze na konci 40. a v 50. letech se do popředí krátce dostala krajní pravice v podobě Německé strany (DP). Po volbách v roce 1957 se její členové buď přidali k CDU, nebo se spojili s Celoněmeckým blokem/Ligou vyhnaných a zbavených práv, aby vytvořili Celoněmeckou stranu – ta však kromě zisku 5,9 % v roce 1953 nikdy nezaznamenala významnější úspěch. Podobný osud potkal i stranu Die Heimat, které se nikdy nepodařilo proniknout do parlamentu – ale existuje dodnes.

Stabilita Německo zachránila

Německo má za sebou bouřlivé století plné nejen politických převratů, ale i zásadních změn státního zřízení. Země prošla dramatickou cestou od monarchie přes neklidný pokus o demokracii ve Výmarské republice, následnou nacistickou diktaturu a socialistickou totalitu v NDR, až po rozdělení a následné sjednocení pod stabilní demokratický celek.

Právě neobvyklá stabilita, která provází (západo)německou politickou scénu od konce druhé světové války, se stala klíčovým faktorem pro obnovu a prosperitu země. V zemi, jež prošla dramatickými změnami režimů, právě dlouhodobá kontinuita politického systému pomohla Německu udržet stabilitu a růst.

Vzestup AfD představuje zásadní zlom pro německou politiku. Bipartijní systém, který byl po desetiletí neotřesitelným pilířem celostátního dění, se po letošních volbách zhroutí. To oslabí pozici pravděpodobného budoucího kancléře Friedricha Merze, který už nebude čelit jen tradiční opozici v podobě SPD, ale také nacionalistické AfD, jež se stane druhou nejsilnější politickou silou.

Dlouhá léta politické stability umožnila Německu stát se nejen hospodářským gigantem, ale také největší ekonomikou Evropy. Země se pevně usadila v centru evropské politiky jako klíčový člen Evropské unie a Severoatlantické aliance.

Kromě své dominance v rámci Evropy hraje Německo také důležitou roli jako ekonomická protiváha vůči Rusku. Jeho vliv však sahá ještě dál – pro světové mocnosti, jako jsou Čína a Spojené státy, představuje jednoho z nejvýznamnějších obchodních partnerů.

Navzdory historickému ponížení po dvou světových válkách, za jejichž vypuknutí neslo hlavní odpovědnost, se Německu podařilo obnovit svou reputaci a upevnit strategický význam na mezinárodní scéně. Vedení CDU a SPD sehrálo zásadní roli v tom, že se z Německa stala stabilní a respektovaná síla, která dnes určuje směr evropské i světové politiky.