ANALÝZA | Opatrnost Německa po druhé světové válce je pryč. Rodí se nová nejsilnější armáda v Evropě

Na sociálních sítích je německé počínání terčem mnoha vtípků ve smyslu „do třetice všeho dobrého“, realita je však prostší: Berlín už ani neskrývá ambici vybudovat nejsilnější konvenční armádu v Evropě, a tentokrát k tomu přistupuje s nezvyklou rozhodností. Nový model služby, na němž se po měsících sporů dokázala dohodnout vládní koalice, je toho důkazem.

Kabinet si od něj slibuje rychlé posílení Bundeswehru, který dnes stagnuje na zhruba 182 tisících vojáků. Základ tvoří povinné dotazníky pro všechny osmnáctileté muže už od příštího roku; pro ženy bude účast dobrovolná. Od léta 2027 přibude i povinná lékařská prohlídka, která má prověřit, kdo je reálně použitelný. Jde o nenápadný, ale účelový krok. Vláda si vytváří databázi potenciálních branců, ze které může v případě potřeby okamžitě čerpat, jak informovala britská stanice BBC.

Zbrojní průmysl mezitím ujišťuje, že plán kancléře Friedricha Merze není žádné sci-fi. Šéf Rheinmetallu otevřeně prohlašuje, že přeměna Bundeswehru v hlavní evropskou armádu je dosažitelná během pěti let. Podporuje ho i armádní velení, které po varováních před možným ruským útokem jasně říká, že země musí být „připravená v devětadvacátém“.

Politická levice se bouří a mezi mladými panuje odpor – průzkumy ukazují, že právě generace, na niž stát cílí, je nejvíce proti. Pro část veřejnosti je povinná služba jen přebarvená forma nátlaku legitimizovaná hypotetickou hrozbou. Jenže v očích vlády jde o nutný krok k dosažení čísel, která si stanovila: postupný růst na 255 až 260 tisíc vojáků v aktivní službě během deseti let, doplněných zhruba dvěma sty tisíci rezervisty.

V praxi tak Německo vstupuje do fáze, kdy sentiment a politické sympatie jdou stranou. Berlín zkrátka počítá s tím, že Evropa nemůže dál spoléhat na americký štít a jestli má někdo převzít roli regionálního bezpečnostního pilíře, Němci se vidí jako první kandidát. Skeptik by mohl namítnout, že jde o velká slova, a ještě větší očekávání; zároveň je ale nepochybné, že Německo už udělalo první kroky k reálné militarizaci své společnosti. A tentokrát to myslí vážně.

A právě tady se ukazuje, že německá přestavba armády není izolovaný projekt, ale zásah do samotné geometrie evropské politiky. Dlouhá léta platilo tiché rozdělení rolí: Berlín držel kasu, Paříž fyzickou sílu. Teď se tato rovnice hroutí. Německo vstupuje do prostoru, kde od konce druhé světové války a spuštění evropského projektu dominovala Francie, a tím přepisuje zaběhlé mocenské poměry, jak napsal server Politico.

Ambice mít nejsilnější evropskou armádu má nevyhnutelně dopady na sousedy. V Paříži roste nervozita – a není překvapivá. Z pohledu francouzských stratégů se Němci začínají pohybovat na jejich vlastním hřišti. A navíc s rozpočtem, který překonává vše, co si Paříž může dovolit. Berlín má v plánu v roce 2029 vydávat na obranu 153 miliard eur ročně, zatímco Francie bude ráda, když se do roku 2030 vyšplhá k osmdesáti miliardám. Rozdíl je propastný.

Německo navíc přesouvá těžiště své obranné politiky „domů“. Chystané kontrakty, a to desítky miliard eur už do roku 2026, mají jít převážně evropským firmám. Realita je však prostší, protože většina peněz skončí v německém průmyslu. Berlín využívá výjimek v unijním právu, aby prosadil národní zájmy, a přitom vytváří gigantický obranný ekosystém, který ostatní členské státy nejsou schopny finančně napodobit.

To je přesně to, co v Paříži zneklidňuje. Němci už nepotřebují vojenské vítězství, aby určovali tempo; stačí jim ekonomika. Francouzské projekty, jako FCAS, narážejí na německé sebevědomí i rostoucí ochotu obejít tradiční partnerství, pokud to nebude vyhovovat jejich plánům. Pro Francii je to nejen zpochybnění vlastní obranné tradice, ale také ohrožení její ambice být evropským lídrem.

Ve Varšavě se mezitím dívají jinou optikou. Polsko, které samo masivně investuje do armády, už si nemůže dovolit požadovat po spojencích větší úsilí a zároveň odmítat, že se v Německu konečně probouzí obranný instinkt. Přesto tamní představitelé nevypínají ostražitost. Historická paměť je v Polsku dlouhá a představa Německa spojujícího ekonomickou a vojenskou sílu logicky vyvolává smíšené pocity. Varšava chce silné Německo na východním křídle NATO, ale zároveň požaduje, aby Berlín definitivně dokázal, že jeho politika už nesklouzne k energetickému pragmatismu ve stylu Angely Merkelové.

Dědictví druhoválečného traumatu

Historické znepokojení Francie a Polska není žádným rozmarem ani přecitlivělostí – je to reflex zakořeněný v samotných dějinách Evropy. Obě země vědí, co znamená, když Německo začne kombinovat ekonomickou sílu s vojenským sebevědomím. A pokaždé to pro ně dopadlo katastrofálně. V předvečer obou světových válek sledovaly tentýž scénář: Berlín rostl, sebevědomí sílilo – a výsledkem byla destrukce jejich území, institucí a společnosti.

Francie si toto ponížení nese dodnes jako součást vlastní strategické identity. V poválečném uspořádání udělala maximum pro to, aby Německo nikdy znovu nestálo na vrcholu evropského mocenského žebříčku. Vstup Západního Německa do Evropských společenství i NATO proběhl až poté, co Paříž dosáhla svého – politického usmíření, ale zároveň i pevného zasazení Německa do systému omezení a kontrol. Podmínky, které Francie tehdejším Němcům kladla, nebyly přehnané; šlo o legitimní požadavek na stát, který musel přesvědčit, že umí žít jako normální demokracie, nikoli jako hegemon hledající další expanzi.

Dnes se ale situace otáčí. Berlín znovu nabírá sílu – tentokrát nepochybně jiným způsobem, avšak v měřítku, které znovu probouzí staré obavy. Francie se bojí ztráty svých privilegovaných pozic v evropské bezpečnostní architektuře a Polsko sleduje, jak se jeho tradiční opatrnost vůči Německu střetává s realitou, že právě Berlín může být jedním z klíčových štítů proti Rusku.

Tato představa by ještě před deseti lety působila absurdně. Berlín byl symbolem ekonomického pragmatismu, závislosti na ruském plynu a neochoty si přiznat, že svět se mění. Jenže dnes se kontury této role rýsují stále zřetelněji. A Evropa si bude muset položit nepříjemnou otázku: co vlastně znamená, když se právě Německo stane klíčovým aktérem na východní frontě evropské bezpečnosti?

Za prvé, jde o zásadní přesun strategického těžiště. Německo má potenciál, a to jak lidský, tak ekonomický i průmyslový, stát se páteří evropské obrany vůči Rusku. Pokud se mu podaří vybudovat armádu o zhruba čtvrt milionu vojáků doplněných rozsáhlými rezervami, stane se z něj hráč, který bude schopný dlouhodobě udržet vysokou intenzitu konfliktu. To je něco, co samotná Francie, Velká Británie ani Itálie nedokážou.

Za druhé, Berlín získá rozhodující váhu, jakou doposud neměl. Země, která nese největší díl obranné zátěže, si nevyhnutelně nárokuje větší slovo. Německo se tak stane nejen vojenským štítem, ale i politickým arbitrem – a to změní dynamiku v NATO i EU. Otevírá se prostor pro to, aby Němci určovali rytmus evropského zbrojení, podobu společných programů, standardy výzbroje i reakce na krizové situace.

Za třetí, vztah k Rusku se nevratně promění. Německá éra „Wandel durch Handel“ skončila. Být hlavní protiváhou Moskvy znamená nejen udržovat výrazné vojenské kapacity, ale také uzavřít dveře k návratu do starého modelu ekonomické provázanosti. To je přesně to, co budou někteří v Berlíně – průmysl, část levice i část podnikatelských elit – nést velmi těžce. Ale realita strategického soupeření s Ruskem je neúprosná. Země, která má odstrašovat agresora, si nemůže zároveň budovat závislosti, jež by agresor mohl využít.

Za čtvrté, Německo tím získá roli, kterou si samo bude muset teprve osvojit. Být protiváhou Ruska není otázkou počtu tanků a obranného rozpočtu, ale ochoty nést riziko. Berlín bude muset dokázat, že jeho obranná transformace není jen cvičení, ale skutečný závazek doprovázený politickou odvahou. A to je oblast, kde přetrvává oprávněná skepse – jak ve Varšavě, tak v Pobaltí.

Pokud se však Německu podaří tuto roli naplnit, vznikne nová realita. Evropa bude poprvé po století bráněna primárně silou, která není ani americká, ani francouzská, ale německá. A to je změna, která přeformátuje celý kontinent – ať už k lepšímu, nebo horšímu. Vše bude záležet na tom, zda se Německo skutečně poučilo ze své minulosti a zda je připraveno nést odpovědnost, kterou si samo nárokuje.

Britové a Francouzi nejsou připraveni

Jestli má Německo sehrát roli hlavní protiváhy Ruska, nevyhnutelně to vrhá nepříjemné světlo na Francii a Británii. Obě země se rády stylizují do pozice evropských vojenských pilířů, realita jejich konvenčních schopností je však mnohem střízlivější. Nové analýzy evropské obranné připravenosti, jako například ta od bezpečnostního analytiky Kancse d’Artise pro Security & Defence Quarterly, ukazují, že se ani jedna z nich nenachází ve stavu, který by odpovídal rétorice o připravenosti „postavit se Rusku“.

Oba státy doplatily na „mírovou dividendu“ po konci studené války. Francie i Velká Británie drasticky zredukovaly těžkou techniku: počty tanků, obrněné techniky i dělostřelectva spadly na zlomek úrovně z roku 1990. Přitom právě tyto kapacity rozhodují v dlouhé, opotřebovací válce, jakou vidíme na Ukrajině. D’Artisova studie upozorňuje, že už samotná obrana Pobaltí by si vyžádala většinu současného evropského parku tanků, obrněných transportérů a houfnic. To je jednoznačný signál, že ani dnes nejlépe vybavené evropské armády nejsou dimenzovány na skutečně velký konflikt s Ruskem.

Za druhé, problémem není jen počet zbraní, ale schopnost je udržet v chodu v čase. Evropské obranné průmyslové kapacity jsou roztříštěné, nedofinancované a orientované spíše na mírový, nákladově úsporný režim než na válečnou ekonomiku. Francie i Británie sice disponují špičkovými technologiemi a exportními firmami, ale nejsou připraveny rychle a masově navyšovat výrobu munice, náhradních dílů a těžké techniky v případě vleklého konfliktu. Jinými slovy: umějí nasadit první vlnu, ale nemají jistotu, že zvládnou třetí, čtvrtou či pátou.

Dalším podceňovaným, ale zásadním limitem je vojenská mobilita. Přesuny těžkých jednotek napříč Evropou dnes brzdí poddimenzovaná infrastruktura, nedostatek železničních plošinových vozů, právní a byrokratické překážky i technické rozdíly v dopravních sítích. Pokud by měly francouzské nebo britské jednotky posílit východní křídlo NATO v reálném čase, narážely by na stejné strukturální bariéry jako ostatní – mosty, které neunesou moderní tanky, odlišný rozchod kolejí, povolovací procedury v řádu týdnů.

A konečně, jak Francie, tak Británie se rády opírají o svůj jaderný status. Ten sice zůstává klíčovým prvkem strategického odstrašení, ale pro většinu realistických scénářů konfliktu s Ruskem je použití jaderných zbraní politicky i vojensky krajní, téměř nereálná varianta. Rozhodující bude konvenční síla – počet brigád, zásoby munice, logistika, schopnost rychle posílat a rotovat jednotky na frontu. A právě v této rovině platí nepříjemný závěr, že ani Francie, ani Velká Británie dnes nemají kapacity, které by odpovídaly představě, že samy nebo společně povedou dlouhou válku o vysoké intenzitě proti Rusku.

Proto se pohled evropských spojenců stále častěji obrací k Berlínu. Ne proto, že by Německo bylo bezchybně připravené – není. Ale jako jediné má kombinaci velikosti, ekonomické síly a politické motivace, která potenciálně umožňuje tuto mezeru zaplnit. Francie a Británie zůstávají důležité, ale už nejsou těmi, kdo reálně určují, zda je Evropa schopná Rusku čelit v klasické válce.