ROZHOVOR | Covid už se řadí mezi běžné viry, hrozbou je i nadále, míní pediatrička. Pro EZ vysvětlila, proč mladí lékaři odchází z Česka

Nemohu nezmínit téma covidu-19. Myslíte si, že už bude vnímán jako běžné „sezónní“ onemocnění? A vůbec – měli bychom ho tak začít brát?

Když se díváme na poslední tři roky, které jsme s covidem prožili, je jasné, že se původně velmi nebezpečná varianta nového koronaviru značně proměnila a zařadila se již mezi relativně běžné viry – alespoň to tak z pohledu nás praktiků vypadá. 

Nicméně stále platí, že u vnímavých jedinců se odehrávají i  v současné době komplikované a více nepříjemné průběhy infekce, kterou dnešní nový koronavirus působí. U některých jedinců může napáchat stále značné škody. 

Máme však výhody plynoucí z poznání toho, co covid-19 vlastně znamená, co lze od tohoto onemocnění očekávat, jak lze pacientům efektivně pomoci a máme střediska či centra, soustředící se na péči a dlouhodobé sledování pacientů po prodělaném covid-19. Již nejsme nováčky v tomto tématu, a to nás profesionály i laiky svým způsobem může zklidňovat.

Jste spíše zastánkyní promoření populace nebo očkování? V čem mohou být výhody či nevýhody promoření, které někteří epidemiologové a lékaři navrhují jakou součást boje proti covidu?

Myslím, že nemá smysl být něčeho zastáncem, jelikož virus má vždy náskok a promoření bylo a je nevyhnutelné. Očkování mělo obrovský význam v počátečních vlnách pandemie, nyní již cítím, že by se mělo doporučovat především rizikovým pacientům. 

Plošné očkování v tuto chvíli jakoby samovolně ustupuje do pozadí a vzhledem k tomu, že se již ve zdravotním systému vracíme prakticky k normálnímu fungování, sama necítím potřebu plošně doporučovat očkování všem.

Existují nějaké reálné rozdíly mezi tím, jak covid-19 zasahuje děti a jak dospělé? Může mít covid na jinak zdravé dítě nějaké trvalé dopady?

Nový koronavirus u dětí způsoboval v drtivé většině relativně běžnou příznakovost, víme, že byly doby, kdy se onemocnění projevovalo více jako horečnatý respirační infekt, v jiné době dominovaly spíše příznaky spojené se zažívacím traktem atd. 

Zaznamenali jsme však u dětí citelný výskyt takzvaného PIMs, což je i život ohrožující stav, který patří na jednotku intenzivní péče a vyžaduje důslednou léčbu a další sledování pacienta, může mít i doživotní následky.  

Jedná se o syndrom, tedy soubor příznaků, který je vázán na infekci covid-19 a který lze velmi zjednodušeně vysvětlit jako přemrštěnou imunologickou odezvu jinak zdravého organismu na přítomnost nového koronaviru v těle dotyčného postiženého pacienta. V podstatě se jedná o autoagresivní imunitní řetězec změn, který může vést i k trvalým následkům. 

Problém je, že nelze predikovat kdo se k takovému stavu dopracuje a kdo ne. Je to zkrátka o smůle. Nebo o štěstí. Podobný syndrom dokáže u vnímavého jedince vyvolat i jiný běžný virus nebo bakterie.

Jak z pozice pediatričky hodnotíte chřipkovou sezónu či epidemii z této zimy? Měli jste vyšší nápor nemocných dětí než v posledních, covidových letech?

Nemocnost dětí je v letošní sezoně extrémní, nejvyšší vrchol nemocnosti byl před vánočními svátky, návštěvnost našich ambulancí byla obrovská a nemoci probíhaly poměrně dlouho, někdy až překvapivě agresivně. 

Máme zmapován výskyt chřipky A, RS virů, streptokokových infekcí a vysokou míru výskytu poměrně agresivních průběhů vzdušných chlamydiových infektů. Bylo vysoké procento sedmé nemoci. 

Agresivita všech výše zmíněných agens je citelně vyšší, vysvětluji si to tak, že po dva roky si tito původci infekcí příliš neškrtli díky respirátorům, omezeným kontaktům a tak dále. 

Kdybych byla virus nebo bakterie a nemohla bych se dva roky efektivně šířit, tak co udělám – lépe se vyzbrojím, abych zvýšila svou šanci se efektivně šířit, tedy stanu se infekčnější, respektive více nakažlivější a také více agresivní. Jde tedy o logickou dohru po respirátorových letech a je to jeden, a já doufám, že z posledních dárků covidové pandemie.

Setkáváte se jako pediatrička s případy zanedbané prevence? Dbají rodiče ve všeobecné rovině na to, aby děti chápaly důležitost preventivních prohlídek?

Ano, bohužel setkávám. Jsou v zásadě dvojí typy rodičů, kteří se chovají ne zcela chytře, pokud jde o chápání preventivních prohlídek, očkování a tak dále.

Za prvé rodiče, kteří jsou ze sociálně neutěšených poměrů a na prevence zkrátka nedorazí, protože zapomenou, nebo se jim nechce přijít, nebo mají tisíc jiných výmluv, proč nedorazili nebo se s dětmi neustále stěhují z jednoho azylového domu do druhého a my je pak horko těžko naháníme, aby nám přišli ukázat malého kojence.

Za druhé rodiče, kteří na preventivní prohlídku sice své dítě přivedou, ale nenechají dítě očkovat ani proti takovým nemocem jako je tetanus. Tito rodiče zpravidla také nejsou ochotní podávat svým dětem antibiotika, pokud jsou indikována, volí spíše homeopatika či jiné alternativy tam, kde by dítě mělo být řádně léčeno běžnými farmaky. 

Jinými slovy riskují zdraví i život dítěte ve jménu jakési idey života bez chemie, a tato idea, která je sama o sobě krásná a mně by se také líbila, se ale stává zhoubnou ideologií, která nevidí napravo či nalevo, která nerespektuje fakta a zdravý rozum. 

Dnes mnozí ustupují svým dojmům a pocitům a své intuici, kterou mnohdy slepě přeceňují a stávají se spíše otroky vlastního subjektivismu. Páchá to škody, které ještě budou dobíhat a vytváří to rizika, která nad dotčenými budou zbytečně viset po zbytek jejich života. 

Lidé jsou zvyklí nemoci „přecházet“. Ať už je to z důvodu starosti o rodinu, pracovního vytížení nebo neochoty si přiznat, že je nemoc potřeba vyležet. Co si myslíte o tomto přístupu k léčení nemocí? Co může toto přecházení způsobit u běžných nemocí jako např. chřipka nebo angína? 

Relativně zdravý dospělý přechodí leccos a dá se říct, že mu to většinou projde. Sama jsem toho příkladem. U dětí je přece jenom patrný luxus řádného zaléčení v případě běžných nemocí, protože nemocné dítě si instituce jako je MŠ nebo základní škola zpravidla do výuky ani nepustí. A je to dobře. Obecně vidíme, že menší děti potřebují skutečně dostatečnou rekonvalescenci a že se vyplácí ji dodržovat.

Lze říci, že přecházet běžné infekce lze, ale skutečná poctivá chřipka vás spolehlivě uloží do horizontály, ať jste dospělý či dítě, a to nejméně na několik dní. Problémem je příliš rychlý návrat do zaměstnání, jakmile se trochu uleví. Jednak je riziko, že si dotyčný užene například zápal plic nebo zánět vedlejších dutin, který skončí na antibioticích a poměrně dlouhé neschopnosti. A druhým problémem je návrat do kolektivu ještě v době vysoké nakažlivosti jedince. 

Obecně lze říct, že kdyby každý z nás dodržel oněch sedm dní od začátku příznaků doma, chřipkové ani jiné epidemie by nebyly tak významné, pochopitelně totéž nyní platí pro covid, ale i celou řadu dalších infekcí. 

A když už někdo musí do práce dříve a není zbytí, bylo by ohleduplné vůči druhým nosit respirátor, tak jak to dělají v asijských zemích lidé zcela běžně. Alespoň toto by si našinci mohli z té covidové doby odnést jako pozitivní návyk.

Už dlouhodobě se objevují zprávy o tom, že je nedostatek lékařů v různých oborech. Patrně nejtěžší situace je mezi zubními lékaři, ale chybí také právě pediatři nebo praktikové. Co si myslíte, že za tím stojí? Co byste vy osobně lidem doporučila při hledání lékařů?

Za nedostatkem pediatrů jistě stojí jednak fakt, že jde o feminizovaný obor a ženy, jak známo, musí rodit, takže to je jeden z brzdných efektů na dostupnost pediatriček, a ještě více za tím je fakt poměrně složité předatestační přípravy. 

Systém zkrátka nepomáhá. Lékaři po škole jdou zpravidla do nějaké nemocnice, ať už okresní či fakultní, kde si musí projít všemi dětskými odděleními, po třech letech mají takzvaný kmen. Pak nastává další cca dvouleté období specializační přípravy na atestaci v oboru dětské lékařství nebo praktický lékař pro děti a dorost. 

A je nutné absolvovat stáže na dalších pracovištích, například jde o infekční, ARO, stáž u praktického pediatra a tak dále. Také musí absolvovat specializované povinné semináře a kurzy, které se konají zpravidla v Praze v doškolovacím centru nebo na klinikách. 

Vše stojí čas i peníze. Některé lékařky v tomto období vstupují na mateřskou dovolenou, takže celá procedura se protáhne o dalších 3 až 6 let. Z důvodu personálního nedostatku na odděleních v nemocnicích, kde mladí pediatři v předatestační přípravě pracují a slouží pohotovostní služby, se někdy také nedostanou na potřebné stáže tak rychle, jak by optimálně měli, protože není nikdo, kdo by je v práci na oddělení nahradil a na stáž může jít např. pouze jeden z pediatrů, když se vrátí je pak vystřídán dalším a tak dále. Stáže trvají někde jeden měsíc, jinde tři měsíce, takže za jeden rok se toho mnoho nestihne. 

Vzniká okno v přívalu nových pediatrů do nemocnic, a ještě více na obvody. Také si myslím, že studenti lékařských fakult o pediatrii nemají tolik zájem, a to především z důvodu obavy z práce s dětmi, ne každý má na toto povahu a odvahu a dalším důvodem je neustálá a únavná práce s rodiči dětí, která je při dnešní době skutečně často více vyčerpávající, než samotná problematika týkající se dítěte-pacienta. 

Obvodní pediatrie je velice exponovaná disciplína a vyžaduje si skutečně plné nasazení a nároky na pediatra jsou velmi vysoké, ať už se týkají jeho odbornosti, empatie, chování, trpělivosti, šikovnosti, rychlosti a tak dále.

Proč mladí lékaři odcházejí do zahraničí? Jsou hlavním faktorem pouze vyšší platy nebo třeba také nabytí nových zkušeností, které se jim zde v ČR nedostanou?

Když jsem sama studovala, vzpomínám si, že mě také lákalo jít do zahraničí. Teď bych mohla říci, že jsem patriot, který chce žít a pracovat ve své zemi, kterou má rád a které zůstává věrný. Asi bych tím získala mnoho plusových bodů. 

Faktem ale je, že jsem zůstala i proto, že jsem si netroufla jít do zahraničí z jazykových důvodů. Neměla jsem dobrou angličtinu, do německy mluvících zemí mě to zase netáhlo. 

Dnešní mladí odcházejí, protože je naše školství perfektně připravilo jazykově, mají možnost cestovat stejně svobodně jako dýchat, bylo by s podivem, kdyby nějaké procento studentů zkrátka nejelo zkusit štěstí ven. Navíc v době studia medicíny, ale i ostatních vysokých škol, drtivá většina studentů podnikala s oblibou dobrodružné výpravy do zahraničí, na hory, k moři, stopem či pronajatým automobilem. 

Zmapovali si terén a komu by neučarovalo například Norsko nebo Rakousko, Francie, Švýcarsko, koho by nenapadlo, že by v tak krásné zemi rád žil a pracoval. Myslím, že toto je jeden z hlavních důvodů, proč odcházejí. Jsou-li jazykově vybavení, ostych zkusit žít v jiné zemi mizí. Vidina lepší sociální a společenské pozice lékaře v jiných zemích také jistě přispívá k rozhodnutí odejít jinam. 

V neposlední řadě si myslím, že mladí lékaři jsou stejně jako řada jiných lidí znechuceni i tím, jak se v naší zemi krade a podvádí a korumpuje na všech úrovních a možná mají pocit, že například v západních zemích je celková úroveň uvažování lidí vyšší a poctivější, a že je tam větší pořádek.