ROZHOVOR | ČSSD si před 30 lety zvolila Zemana. Současné vedení připomíná správce konkurzní podstaty, říká politolog Bureš

Pozice sociální demokracie na počátku polistopadové éry je mnohými politology označována jako velmi slabá. Tomu ostatně odpovídaly i tehdejší volební výsledky strany. Od druhé poloviny devadesátých let ale ČSSD již hrála zásadní roli v českém stranickém systému. Jak důležitý moment na této cestě představoval právě královehradecký sjezd na sklonku února 1993? 

Hradecký sjezd sehrál klíčovou roli ve změně politické strategie ČSSD především zvolením zcela nového vedení strany, a především nového předsedy Miloše Zemana. Ten omezil vliv různých stranických proudů, jejichž vzájemná řevnivost stranu navenek oslabovala, zahájil taktiku radikálního oponenta pravicové vlády. Také se pokusil omezit vliv ostatních levicových subjektů na politické scéně ve prospěch ČSSD, ať už velkých, jako KSČM, či malých, jako Liberálně sociální unie (LSU). 

Jak připomínáte, královehradecký sjezd je spojen především se zvolením Miloše Zemana do čela ČSSD. V době před sjezdem však jeho pozice nebyla zdaleka jednoznačná. Zmiňujete, že ve straně existovaly i další proudy. Jeden z nich reprezentoval i pozdější stranický předseda a premiér Jiří Paroubek. V čem se tyto proudy primárně lišily?   

Ve straně byly tři klíčové proudy vedené Milošem Zemanem, Jiřím Paroubkem a Pavlem Novákem. Zemanův proud, který reprezentovali také Jana Volfová, Ivan Havlíček a Vladimír Špidla, kritizoval dosavadní Horákovo vedení za příliš mírnou politiku vůči pravicové vládě. Prosazoval přechod k radikálně opoziční taktice vůči vládě, známé heslo „jít vládě po krku“. Ve vztahu k bývalým komunistům se choval pragmaticky a nebránil se jejich vstupu do sociální demokracie.

Paroubkův „rakovnický“ proud, jehož představitelem byl také Peter Morávek, se utvořil právě s cílem vymezit se proti radikálně kritické rétorice Miloše Zemana. Rakovnický proud mluvil o potřebě zachovat v politice ČSSD slušnost, věcnost a antikomunismus. ČSSD měla podle politiků tohoto proudu být spíše stranou středovou; odmítali příliv nových členů s komunistickou minulostí. V politice vůči pravicové vládě prosazovali strategii konstruktivní opozice, což fakticky kopírovalo strategie Horákova vedení.

Poslední, centristický proud v čele s Pavlem Novákem a Ivanem Fišerou byl podporován exilovým vedením ČSSD. 

Jaké byly tedy hlavní důvody, že sjezd zvolil předsedou právě Miloše Zemana? 

Zemanovo zvolení bylo zapříčiněno především neúspěchem dosavadní strategie stávajícího Horákova vedení ČSSD, se kterou se navíc do určité míry ztotožňoval i rakovnický a vlastně i centristický proud, ale proti kterému se zvedal stále větší odpor u řadových členů i regionálních funkcionářů, kterým dosavadní mírně opoziční strategie nezajišťovala rychlý růst volebních preferencí, a tudíž ani naději na zahájení politické kariéry. Miloš Zeman svou strategií razantní opoziční strany těmto nespokojeným členům a funkcionářům vyhovoval nejvíce. Byl ale zvolen předsedou relativně těsnou většinou 217 hlasů ze 407, a to až ve druhém kole, kdy proti němu stál Pavel Novák. Zemana ve druhém kole podpořili Mladí sociální demokraté v čele se Stanislavem Grossem, to zjevně převážilo klíčový počet delegátů sjezdu na jeho stranu. Mandát Miloše Zemana byl ale prozatím slabý nejen kvůli těsné většině, dosažené navíc až ve druhém kole volby, ale i proto, že oba konkurenční proudy mu navolily své místopředsedy.  

Na sjezdu panovala podle mnohých zdrojů velmi konfrontační a bouřlivá atmosféra. Měla kořeny v osobních animozitách, nebo především v rozdílných představách o politice a směřování strany? 

Myslím, že šlo primárně o spor o politickou strategii strany. Zeman byl jediný, kdo nabídl razantní změnu stávající - volebně neúspěšné - politické linie strany.  

V čem spočívaly hlavní příčiny následného úspěchu ČSSD, který byl v rámci bývalých zemích východního bloku ojedinělý? Ostatní podobně orientované středo-levicové strany v regionu totiž nenavazovaly na svou předkomunistickou tradici, spíše se jednalo o subjekty, které vznikly transformací někdejších komunistických a dělnických státostran. Považujete za rozhodující faktor to, že v českých podmínkách nedošlo k jednoznačné transformaci komunistické strany?   

Hlavní příčinou úspěchu Zemanova vedení byla radikalizace protivládní strategie strany. Dále šlo o oslabení komunistů převzetím části jejich radikálně protipravicové rétoriky a oslabení dalších stran, levicových i pravicových. Zmíněné LSU i republikánům ČSSD částečně převzala nejen rétoriku, ale také část voličů i některých politických lídrů, což platilo především o LSU. Komunisté určitě Zemanovu vedení situaci ulehčili tím, že odmítli podobnou strategii modernizace, jakou zvolily komunistické strany v sousedních zemích střední Evropy.

Situace, kdy se Zeman mohl vymezit na jedné straně proti pravicové ODS, a jednak proti za „stalinistickou“ označované a k reformě neochotné KSČM, mu vlastně velmi vyhovovala. Řada levicových voličů totiž došla k závěru, že strategie KSČM je neúčinná a neplodná z hlediska reprezentace jejich zájmů. Navíc této straně neumožňovala utvořit si koaliční potenciál, o což naopak Zemanova sociální demokracie usilovala. 

Postupný propad ČSSD od roku 2006 vyvrcholil v předloňských sněmovních volbách, strana nepřekročila pětiprocentní hranici. Ani její další volební výsledky od té doby nebyly o mnoho lepší. S ohledem na problémy, do nichž se část tuzemských domácností dostala v důsledku nevídané inflace z poslední doby, přitom zdánlivě existují podmínky zvyšující poptávku po politice, kterou sociální demokracie reprezentuje. V čem vidíte hlavní příčinu, že strana má nadále zanedbatelnou podporu? Je to dáno primárně tím, že cílový segment jejích voličů přijal za reprezentanta svých zájmů hnutí ANO? 

Strana se postupně, zejména pod vedením Jana Hamáčka, programově i personálně naprosto vyprázdnila a přestala nabízet voličům jakýkoli smysluplný program. Dorazila ji navíc koalice s hnutím ANO, které doslova vytunelovalo program sociální demokracie a většinu úspěchů vlád Bohuslava Sobotky a Andreje Babiše dokázalo prodat jako své úspěchy. V důsledku toho pak skutečně řada voličů ČSSD přešla k podpoře hnutí ANO. 

Návrat do Sněmovny se v polistopadové české politice zatím podařil pouze KDU-ČSL. Vidíte nějaké styčné body mezi lidovci a sociální demokracií, které by naznačovaly, že v dohledné budoucnosti mohou zástupci ČSSD opět zasednout ve sněmovních lavicích? 

Jisté programové shody zde jsou, zejména v sociální oblasti. Ale i sama KDU-ČSL má dnes víceméně mizivou podporu, a nebýt součástí koalice SPOLU, v parlamentu by ani lidovci nebyli. V lidové straně určitě není žádný silný proud, který by prosazoval společný postup s ČSSD, takže tuto cestu nevidím jako možnou. Pro ČSSD je jedinou šancí to, že hnutí ANO začne ztrácet podporu a jeho levicoví voliči by se zčásti mohli vrátit k ČSSD. Nevidím ale žádné kroky současného vedení sociální demokracie, které by ukazovaly, že se o to strana snaží, respektive že se snaží zaujmout vůbec nějaké voliče. Mně současné vedení spíše připadá jako správce konkurzní podstaty, jehož hlavním úkolem je správa majetku ČSSD. 

V české politice právě ČSSD dlouhou dobu představovala hlavního zástupce proudu, který je ve veřejné debatě označován za „demokratickou levici“. Je přežití, nebo lépe řečeno budoucí relevantní zastoupení tohoto směru v Česku vázáno na existenci sociální demokracie?   

Obávám se, že ano. I vývoj v okolních zemích ukázal, že všude tam, kde klasická sociálně demokratická či socialistická strana vypadla z parlamentu, skutečná levice fakticky zanikla a její místo zaujali populisté. Stejný vývoj se v podobě nahrazení ČSSD hnutím ANO odehrává právě i v České republice.