ROZHOVOR | Exkluzivně: Taylor byl profík i fenomén, je hrdinou současné generace. Ukrajinci pro něj udělali co mohli, říká Řepa

Jak dobře a jak dlouho jste se znali s Taylorem? 

S Taylorem jsme se znali nejméně 15 let přes společné přátele. Byl hodně společenský a kamarádský. Zůstali jsme v kontaktu i nadále, i když osobně už jsme se tak často nevídali. Věděl jsem, že vždycky tíhnul k vojenskému prostředí. I ve svém volném čase se navíc věnoval aktivitám, které z něj udělaly profíka s velkou znalostí, jak se pohybovat v rizikovém prostředí. 

Měl vypěstované instinkty a věděl, jak se chovat. On se navíc dostával do oblastí probíhajících konfliktů i v minulosti, nebyla to až ta Ukrajina. Po zahájení války se náš kontakt hodně zintenzivnil. Taylor byl fenomén a já jsem rád, že jsem ho mohl poznat i když je mi teď hodně smutno z toho, co se stalo. Každá generace by měla mít své hrdiny a on se stal jedním z nich tím, co vše vykonal. Proto bude i nadále inspirovat.  

Máte nějaké informace o tom, co se mu stalo, a proč byl jeho převoz tolik problematický? 

Od lidí, kteří s ním byli na frontě, vím přesně, co se mu stalo. Bez uvedení úplných detailů to bylo opravdu těžké zranění, po kterém zůstal v bezvědomí. Ukrajinci pro něj udělali co mohli, bohužel přišly další komplikace. Jakmile to bylo možné, bylo rozhodnuto o jeho převozu do ČR. To pak už provázel větší mediální zájem o jeho příběh. 

Jaký to byl člověk? Co ho motivovalo k odjezdu na Ukrajinu? 

Jeho chování a charakter z něj dělaly člověka, který měl hodně přátel a známých. Vím, že jak vypukla válka na Ukrajině, tak měl okamžitě jasno v tom, co má dělat. Neváhal ani chvilku. Hned začal organizovat dovoz potřebných věcí, a nakonec zachraňoval raněné přímo na frontě. Měl pro to zkušenosti i znalosti. To vše bez ohledu na vlastní riziko. To se mu nakonec stalo osudným.  

Pomohl přinejmenším stovkám lidí a jím předávané zkušenosti budou pomáhat i nadále. Minimálně dokud ta válka neskončí. On sám se v několika rozhovorech, například s Lenkou Klicperovou, jasně vyjádřil, jak válku na Ukrajině vnímá. Že je to prevence toho, aby ta hrůza nikdy nemohla přijít až k nám. To říkal i mně plus s mnoha cennými informacemi, jak to vypadá na frontě například u Bachmutu nebo Kreminny.  

Pokud bychom zavírali oči nad tím, co se děje v našem nedalekém sousedství, to zlo se nikdy nezastaví. To byla jeho hlavní motivace, kterou jsem chápal a jsem rád, že takoví lidé existují. Míra odhodlání a tvrdohlavosti byla zrovna u Taylora extrémní.  

Proč Češi a jiní cizinci jezdí bojovat na Ukrajinu?  

Ti, kteří tam odešli bojovat, mají jistě různé pohnutky. V té první vlně šlo zejména o lidi s bojovými zkušenostmi, kteří chápali, že Ukrajina potřebuje pomoct, když byla brutálně napadena. U Poláků, a to jsem si opakovaně ověřil, je zajímavý paradox v tom, že zdaleka ne všichni byli z Ukrajinců nadšení, přičemž mají i dost komplikovanou vzájemnou historii plnou křivd. Ale právě společný ruský nepřítel, který na nich spáchal množství zločinů a pokoušel se je dlouhou dobu ovládat a vykořisťovat, je spojuje.  

Poláci tak měli okamžitě jasno. Proto je polský dobrovolnický sbor na Ukrajině velmi početný. Podobně se to týká i Gruzínců a nemálo je Bělorusů. Stovky českých dobrovolníků, nejdříve se hovořilo o 600, však zamířily na Ukrajinu také. To ale není případ Taylora, nepřijel bojovat, ale zachraňovat. 

Jaký je váš názor na to, že zahraniční dobrovolníci jezdí bojovat či pomáhat na Ukrajinu? Může to být pro ukrajinské válečné úsilí přelomový prvek? 

Vznik dobrovolnických jednotek byl očekávatelný. Prakticky všichni sousedé Ruska zažili nějakou formu imperiální expanze a sympatiemi k Rusku neoplývají. I proto je Rusko největší zemí světa. Je však i nadále hrozbou, protože její vedení se není schopno postarat o vlastní občany a jejich životní úroveň, řešit zásadní problémy země.  

Naopak hledá záminky k expanzi za hranice, k anexi dalších území. Připomíná to metastáze rakoviny na mapě. To ale ve 21. století není něco, co by mohlo fungovat. Většina zemí má tuto etapu vývoje už za sebou a z historie víme, že každé impérium jednou zanikne.  

Současná ruská politika povede jen k další destrukci a křivdám. Příkopům mezi národy na celé generace. Válku může ukončit jedině jasná ruská porážka a změna politiky, svého území mají více než dost, další skutečně nepotřebují. Ani další obyvatele žijící v totalitním skanzenu. Do velké míry jde i o vývoz vlastních problémů a degenerace. Válka už nese i rysy genocidy, včetně deportací původních obyvatel.  

Já proto dlouhodobě tvrdím, že zamrzlým konfliktem to sice skončit může, ale bylo by to jen čekání na další válku. V tom všem je jak zahraniční pomoc, tak nasazení zahraničních dobrovolníků, klíčové. Přínos lidí jako Taylor je tak nedocenitelný. A ten přitom, jak znovu opakuji, ani nepřišel bojovat, ale pomáhat zachraňovat životy a distribuovat pomoc.  

Znáte někoho dalšího, kdo na Ukrajině bojuje? 

Ano, znám. Bojuje i zachraňuje. I jejich svědectví jsou velmi cenná. Víc konkrétní určitě nebudu. Na závěr bych se však znovu chtěl vrátit k Taylorovi a jen ještě shrnout, že on svůj styl nikomu nevnucoval. Dělal to, v co věřil a vybral si svou cestu sám. Pomáhal by dál, kdyby nebyl ve špatný čas na špatném místě. Riziko, že se mu něco stane, bylo vysoké. Vím, že se zase našlo spoustu lidí, kteří nějakou svoji frustraci, jako správní hrdinové u klávesnice, přetavili v nadávky nebo posměch. Těm bych jen vzkázal, že Taylor by z vás měl srandu. Prožil život, který měl smysl a neměl potřebu se obhajovat. 

Na Taylora, jeho skromnost a obětavost, nikdy nezapomenu a myslím, že všichni, co ho poznali, také ne. Přál bych si, aby ten příběh ani po opadnutí mediálního zájmu nezapadnul. Aby všichni, co o to budou stát, věděli, že vybrat si kým chcete být a stát si za tím i svými činy, je ta největší hodnota, kterou svobodná společnost přináší. 

Bylo mi ctí Tě poznat, Taylore.