ROZHOVOR | Lidé před 50 lety opustili Měsíc. Apollo bylo plodem studené války, připomíná odborník Přibyl

Souhlasil byste s tvrzením, že mise Apollo 17 byla v rámci celého programu pilotovaných misí na Měsíc vědecky nejambicióznější a nejpřínosnější? 

Ano, souhlasil. Především mise těžila ze zkušeností předchozích výprav. Ať se to týkalo výkonů techniky, práce astronautů, jejich výcviku, znalostí o Měsíci… Dále měla největší zdroje ze všech výprav Apollo. Třeba hornin měla možnost přivézt 115 kg, kdežto třeba předchozí Apollo 16 jen 98 kg – a „Armstrongovo“ Apollo 11 jen 23 kg. Ale především byl v posádce jediný geolog, který se vydal na Měsíc, Harrison Schmitt. Dobře věděl, kam sáhnout a co hledat. Rozdíl mezi zkušebními piloty s geologickým výcvikem a geologem tělem i duší byl obrovský.

Chyběla pro pokračování programu Apollo primárně politická vůle a veřejná podpora, nebo celý program zkrátka narazil na své technologické limity a nemělo velký smysl v něm pokračovat?

Chyběly peníze, protože Apollo byl neskutečně drahý špás, který si ani Spojené státy nemohly dovolit dlouhodobě ufinancovat. V roce 1966, kdy Apollo z hlediska financování vrcholilo – musíme si uvědomit, že hlavní část rozpočtu bylo třeba investovat dávno před letem na Měsíc –, do něj šlo skoro 4,5 procenta HDP Spojených států. Takže téměř každý dvacátý dolar! To bylo obrovské finanční vzepětí, které se prostě nedalo dlouhodobě udržet a ospravedlnit.

Bylo ve chvíli, kdy astronaut Eugene Cernan naposledy stoupal z měsíčního povrchu po žebříku do lunárního modulu, zřejmé, že žádný další člověk se více než půl století nedostane za hranici nízké oběžné dráhy Země?

Ne, rozhodně to zřejmé nebylo. Obecně se soudilo, že si kosmonautika vezme oddechový čas a za nějakých patnáct či dvacet let se člověk na Měsíc vrátí. I sám Cernan při loučení s Měsícem prohlásil „…věřím, že nebude dlouho trvat a lidé se sem vrátí.“ Neříkal to jen jako prázdnou frázi. O návratu na Měsíc – a to nastálo – před koncem století jen málokdo pochyboval. Všichni se vezli na vlně technologického pokroku a optimismu šedesátých let. Počítalo se s tím, že když jsme let na Měsíc zvládli v šedesátých letech, tak po dalších dvaceti letech překotného vývoje půjde o rutinní a samozřejmou záležitost.

Dovolte mi jako historikovi, který se zabývá studenou válkou, hypotetickou otázku. Myslíte si, že by bylo možné dosáhnout úspěchů, které zaznamenal program Apollo, i za situace, pokud by neprobíhalo mocenské a technologické soupeření mezi dvěma supervelmocemi bipolárně rozděleného světa?

Budu citovat astronauta Franka Bormana, který byl mimo jiné velitelem první pilotované výpravy k Měsíci, Apolla 8: „Kdyby nebylo studené války, nebylo by žádné Apollo.“ Takže odpověď na otázku je úplně jednoduchá: Apollo bylo plodem studené války, bez ní by nevzniklo.

Krátce před letošním výročím proběhla shodou okolností americká mise Artemis I, která ověřovala část technologií potřebných k návratu lidí na Měsíc. Podle kritiků jde o předražený, málo ambiciózní a průtahy zmítaný program. Jak na něj nahlížíte vy?

Je pravdou, že se dá programu Artemis mnohé vytknout. Já bych ale k němu byl milosrdnější. Právě skončenou misi Artemis I beru jako první „výkop“ v nové éře kosmického průzkumu. Je nad slunce jasnější, že se program bude postupně měnit: obří raketu SLS časem nahradí levnější a výkonnější nosiče od soukromých provozovatelů, loď Orion se ukáže jako přežitek, lunární moduly či stanice možná nakonec budou vypadat jinak, než si dnes představujeme… Ale program Artemis to vše pomáhá nastartovat. Pokud jsem stávající misi přirovnal k výkopu, tak řečeno sportovní terminologií: nepochybně se budou měnit hráči, zřejmě se budou měnit pravidla, pravděpodobně se bude znovu a znovu vyměřovat celé hřiště… Ale rozhodčí pískl do píšťalky a začalo se hrát. To je podle mě důležité.

Je podle Vás návrat lidí na Měsíc nezbytným mezikrokem na případné cestě k ambicióznějším pilotovaným vesmírným misím, ať už k Marsu či občas skloňovaným asteroidům?     

Cesta přes Měsíc není jedinou možnou cestou, je jednou z možných. Mezinárodní partneři se prostě rozhodli, že budou postupovat tímto způsobem. Není to ovšem jen o přistání na Měsíci, ale a především o vybudování stanice Gateway u Měsíce.  To ona ponese hlavní tíži programu: na ní se budeme učit žít a pracovat daleko od Země, bez možnosti rychlého a bezpečného návratu, s velmi omezenými prostředky, bez ochrany zemského magnetického pole. Stanice Gateway je tím hlavním směrem. Lunární přistání, která z ní budou probíhat, jsou jen jakýmsi bonusem navíc.