ROZHOVOR | Připravenost Palestiny fungovat jako regulérní stát je dlouhodobě velmi omezená. Mohla by hrozit i občanská válka nebo vláda islamistů, varuje Taterová

Francouzské rozhodnutí podpořit palestinskou samostatnost se jeví jako snad nejzásadnější krok v této oblasti od roku 1988, kdy Jásir Arafat vyhlásil v Alžíru nezávislost. Je to podle vás „msta“ za to, co Izraelci provádějí v Pásmu Gazy, nebo spíše přirozený vývoj politiky?

Pravděpodobně se jedná o kombinaci faktorů souvisejících s aktuálním děním v Pásmu Gazy a některých domácích tlaků. Francouzský prezident Emmanuel Macron v posledních měsících opakovaně kritizoval způsob, jakým současná izraelská vláda válku v Gaze vede. Tato kritika ještě zesílila v kontextu událostí posledních týdnů, kdy místní civilní obyvatelstvo podle dostupných zpráv balancuje na pokraji hladomoru. 

Formální uznání Palestiny je tak nejen symbolickým, ale i politickým gestem, které má zdůraznit snahu Francie propagovat ukončení války a s tím související preferované mírové řešení dvou nezávislých států – Izraele a Palestiny – existujících vedle sebe. Současně tímto krokem Macron reaguje na hlasy francouzských muslimů, kteří v současnosti tvoří cca 13% populace Francie, kteří stejně jako řada levicově orientovaných Francouzů volají po větší podpoře Palestinců.

Má Macronovo rozhodnutí potenciál rozdmýchat napětí uvnitř EU, zejména mezi členy, kteří Palestinu nepodporují? Přece jen, Francie je jedním z tahounů unijní politiky a impulz vycházející od ní je vždy mimořádně silný.

Francie je nepochybně jednou ze zemí, která hraje zásadní roli při formování zahraniční politiky Evropské unie. V tomto případě se však jedná spíše o následování trendů, které již dlouhodobě prosazují jiné evropské země: v relativně nedávné době Palestinu oficiálně uznaly Irsko, Norsko, Slovinsko a Španělsko. Během posledních dní také řada evropských států, a to včetně Francie, podpořila prohlášení iniciované Velkou Británií, které volalo po okamžitém ukončení války v Gaze.

Pokud francouzské rozhodnutí způsobí nějaký dominový efekt uznávání, u koho můžeme čekat, že Palestinu uzná jako další? Může to být třeba Německo, Británie či třeba Kanada?

Představitelé západních států otázku uznání Palestiny, respektive možná řešení arabsko-izraelského konfliktu dlouhodobě diskutují. V poslední době se zdá, že velký tlak v této věci je zejména na britského premiéra Keira Starmera, kterého k oficiálnímu uznání Palestiny opakovaně vyzvali někteří vládní ministři i různé skupiny v rámci britské společnosti. 

Menší šance na podobný posun se jeví v případě Německa, které dlouhodobě zastává spíše pro-izraelské postoje. Svou podporu židovskému státu vysvětluje dlouhodobou snahou alespoň částečně odčinit svou vinu na událostech holocaustu. Taktéž v případě některých dalších neochvějně se pro-izraelsky profilujících evropských států, jakými jsou Česká republika, Chorvatsko a Maďarsko, nelze v blízké době očekávat zásadní změnu přístupu k palestinské otázce.

Může se v dohledné době stát, že Američané už budou mít izraelských výpadů v Gaze dost, a Palestinu uznají také? Nebo je to pro Trumpa a spol. nemyslitelné?

Tato možnost se v danou chvíli nezdá příliš pravděpodobná. Je sice pravda, že Donald Trump a další lidé z jeho administrativy opakovaně deklarovali své přání dosáhnout v Gaze ukončení bojů a izraelského premiéra za některé jeho kroky kritizovali, ale obecně zůstává americká podpora Izraeli velmi silná. V reakci na uznání Palestinského státu Francií americký ministr zahraničí Marco Rubio prohlásil, že se jedná o bezohledné rozhodnutí, které prospívá propagandě Hamásu, a že se má jednat o facku do tváře izraelským obětem masakru ze 7. října 2023.

Zajímalo by mě, v teoretické rovině, disponuje Palestina vůbec vlastnostmi, které z ní dělají samostatný a suverénní stát? Ať už jde o stabilitu území nebo monopol na násilí, nezdá se, že funguje jako běžné státy, které se rovněž ucházejí o uznání – jako třeba Kosovo. 

Připravenost Palestiny fungovat jako regulérní stát se vším, co k tomu patří, a nejen na papíře, je dlouhodobě velmi limitovaná. Území je rozdělené geograficky i politicky na dvě teritoriální jednotky – Pásmo Gazy a Západní břeh Jordánu – neexistuje jednotná palestinská vládní reprezentace a vlastně ani hlubší konsenzus ohledně vizí do budoucna. 

A to ani nemluvě o hlubokých politických, ekonomických a společenských problémech Palestinců. Tyto těžkosti navíc netrápí pouze tolik mezinárodně diskutovanou Gazu, dlouhodobě neřešené zásadní problémy se objevují i na Západním břehu, kde poslední dekády vládne zkorumpované a nepříliš efektivní hnutí Fatáh. Další desetiletí nedořešenou otázkou je osud a budoucnost miliónů palestinských uprchlíků v zahraničí.

V podstatě se Palestina jeví jako stát, který nemá kontrolu nad tím, co se děje na jeho území – v Gaze vládla a vládne teroristická organizace, ozbrojené složky se spíše jeví jako poskládané z různých hnutí bojujících za palestinskou samostatnost. Může pak kterákoliv země uznat stát s čistým svědomím, když nevládne suverenitou?

I kdyby teoreticky oficiálně Palestinu jako stát uznali všichni členové mezinárodního společenství, rozhodně to neznamená, že by Palestinský stát začal v dohledné době smysluplně vykonávat svou stanovenou roli. A to i v aktuálně nepříliš reálném případě, kdy by se Izrael ze všech palestinských území stáhnul. 

Velmi očekávatelným scénářem by byly otevřené, dost možná i ozbrojené boje o moc mezi jednotlivými palestinskými frakcemi, další nárůst radikalismu a extrémismu, útlak menšin, chaos a v neposlední řadě ekonomický kolaps. Jako ne zcela nepravděpodobné varianty se tak potenciálně otevírají možnosti jako občanská válka mezi Palestinci či vláda islamistů.

Zcela zásadním faktorem zůstává skutečnost, že pokud uznání Palestiny jako státu nemá zůstat jen na papíře, musí proběhnout v rámci mírových dohod s Izraelem. To se však po tragických událostech 7. října 2023 a probíhající válce v Gaze zdá méně pravděpodobné než kdy dříve.