ROZHOVOR | Před 75 lety vznikla KLDR. Sjednocení Koreje se nabízí, čas ale hraje proti, soudí koreanista

Do jaké míry bylo vyhlášení státu založeného na socialistickém režimu sovětského typu na sever od 38. rovnoběžky iniciativou tamních komunistických politiků v čele s Kim Ilsongem – v tuzemsku známým spíš pod přepisem Kim Ir-sen – a nakolik se v jejich jednání naopak projevily pobídky jejich zahraničních, v té době především sovětských patronů? 

Vliv sovětské okupační správy na vznik samostatného státu v severní části Korejského poloostrova byl samozřejmě zásadní. Jak ale studiem dobových materiálů v ruských archivech zjistil profesor Laňkov, přestože sovětská armáda 8. srpna 1945 vstoupila do bojů proti Japonsku a rychle osvobodila korejské území až po 38. rovnoběžku, kterou jim mezitím Američané na poslední chvíli navrhli jako linii dělící sféry vlivu, neměli Sověti pro Koreu žádný propracovaný plán, a spíš jen promyšleně reagovali na aktuální stav. Respektovali rozvířenou politickou situaci po osvobození Koreje i spontánně vznikající lidové výbory. Oslovili tehdy asi nejpopulárnějšího politika Čo Mansika, předsedu Demokratické strany Koreje, který však s nimi, vzhledem k svému pravicovému přesvědčení, odmítl spolupracovat. 

Pro svoji strategii – nechat vývoj zdánlivě přirozeně plynout a veškeré zásadní politické dění řídit z pozadí – potřebovala Sovětská civilní správa najít vhodnou figuru a tou se nakonec stal mladý důstojník sovětské armády Kim Ilsong. Na počátku rozhodně nebyl nejsilnějším hráčem, stejně tak ani jeho partizánská skupina, se kterou se do Pchjongjangu vrátil, spíš naopak. Mezi korejskými vojáky a intelektuály, kteří se vrátili z Číny, tak i mezi disidenty z domácího protijaponského odboje měl Kim Ilsong mnohé schopnější a zkušenější politické konkurenty.  

Sovětské velení ale Kim Ilsonga systematicky podporovalo jak po stranické linii – prosadili ho v úzkém vedení Korejské strany práce, která vznikala konsolidací a slučováním hlavních levicových stran –, tak v Prozatímním lidovém výboru severní Koreje, což byla formální prozatímní vláda, která vznikla v roce 1946. Nejen nově vznikající státní aparát, ale i společnost v širším slova smyslu Sověti ovládali skrze skupinu několika set etnických Korejců, které přivezli ze Sovětského svazu. Ti byli dosazováni jako šedá eminence do všech důležitých úřadů a organizací. 

Vyhlášení KLDR už pak byla reakce na vyhlášení Korejské republiky na jihu, plně pod kontrolou sovětské okupační správy, včetně takových detailů jako volební výsledky, nebo podoba státní vlajky. 

Zmiňujete vyhlášení samostatného korejského státu na jih od 38. rovnoběžky, které vzniku KLDR předcházelo. V květnu 1948 zde proběhly volby do ústavodárného shromáždění, ve kterých zvítězila Národní asociace vedená někdejším exilovým politikem I Sungmanem, v tuzemsku známým též pod přepisem Li Syn-man. Podle kritiků nešlo o volby demokratické. Jaké byly jejich hlavní problematické rysy a nakolik důležitý krok na cestě ke vzniku dvou korejských států představovaly? 

V jižní části korejského poloostrova probíhal do značné míry analogický proces jako na severu. Armáda okupační mocnosti, v tomto případě Spojených států, převzala moc a do čela politického života dosadila figuru s jejich viděním světa, se kterou by mohla snadno manipulovat. Ze Spojených států byl přivezen I Sungman, bojovník za korejskou nezávislost, fanatický antikomunista s titulem z americké univerzity, který svým americkým viděním světa zapadal do představ Washingtonu.  

Americká okupační vláda ale ve svém černobílém vidění světa nebyla schopna rozlišovat mezi komunisty, socialisty, nacionalisty a podobnými (místními) skupinami. To vše spadalo do kolonky komunista, což I Sungmanovi vyhovovalo. Proti volbám pod kontrolou armády Spojených států protestovali zejména levicové skupiny a hnutí. Nestandardní byla i americká podpora, které se dostávalo I Sungmanovi. Političtí konkurenti byli zastrašováni. Zároveň pro korektní volby neexistovala infrastruktura a po několika dekádách japonské represe ani povědomí obyvatel o samotném procesu voleb. Velkou část jižní poloviny Koreje navíc zachvátilo povstání levicově smýšlejícího obyvatelstva, se kterým se Američané museli potýkat, takže bezpečnostní situace pro konání voleb nebyla dobrá. 

Jak vyhlášení dvou států na Korejském poloostrově vnímal svět? Jak rychle došlo například k uznání těchto útvarů ze strany tehdejších klíčových mezinárodních aktérů?  

Bezprostředně po vyhlášení Korejské republiky na jihu a KLDR na severu na situaci reagovali v podstatě jen spřátelené státy zaštiťující mocnosti. Severní Koreu obratem, už v roce 1948, uznala většina socialistických států Evropy, včetně Československa, a Mongolsko. Do roku 1950 se připojila už jen Čína, Východní Německo a Vietnam. Další vlna navazování diplomatických styků s převážně africkými státy pak přišla až během šedesátých a sedmdesátých let a souvisela se zapojením Severní Koreje do Hnutí nezúčastněných zemí.  

Podobný počet států navázalo diplomatické styky s Korejskou republikou i přesto, že volby proběhly formálně pod kontrolou OSN a v prosinci 1948 prohlásilo Valné shromáždění OSN jihokorejskou vládu za legitimní. Kromě Spojených států to byly například Spojené království, Indie, Taiwan, Kanada nebo Filipíny. Mezinárodní legitimita dvou nově vzniklých korejských států tak na počátku nebyla nikterak silná. Členy OSN se ostatně staly až v roce 1991. 

 Diktatury komunistických stran byly po druhé světové válce nastolovány v jednotlivých zemích s různou mírou podpory místního obyvatelstva. V některých případech lze hovořit o autochtonní revoluci, jinde šlo o čistý export ze Sovětského svazu. Jak si v tomto směru stála Severní Korea? A pokud měli tamní komunisté sympatie výraznější části populace, z čeho primárně pramenily?    

Hořkým údělem Korejců a jejich vlasti v moderních dějinách je fakt, že v klíčových záležitostech a zásadních momentech za ně rozhodovali jiní. Japonská anexe Koreje v roce 1910 a následný kulturní a politický útlak spojený se systematickou ekonomickou exploatací trvající až do kapitulace Japonska v roce 1945 vybičoval touhu Korejců po svobodě a samostatnosti. Myšlenky Karla Marxe měly v Koreji zastánce už během japonské okupace. První pokus založit komunistickou stranu Koreje už proběhl v roce 1925, ale nakonec nebyl úspěšný. 

Vlastní aktivita korejských politiků, ať už místních, nebo těch, kteří se po osvobození vrátili z exilu, vyvrcholila vyhlášením takzvané Korejské lidové republiky v září 1945. Tento proces byl však rychle potlačen americkou vojenskou okupační správou. Korejská společnost obecně byla naladěna levicově, a pokud by nebyl násilně přerušen proces vzniku Korejské lidové republiky, vznikl by pravděpodobně stát, nakloněný určité formě socialismu, který by s největší pravděpodobností spadl do sféry vlivu Sovětského svazu. 

Jaký byl charakter režimu, který se v KLDR utvářel? Odlišoval se v něčem výrazněji od socialistických diktatur sovětského typu, které se ve stejné době etablovaly ve střední, východní a jihovýchodní Evropě? 

Evropské ideje i ideologie přenesené do asijského prostředí jsou většinu odlišné. Stejně tak i korejský socialismus. Ten se na začátku mohl jen stěží opírat o dělnické hnutí, jednoduše proto, že většina obyvatelstva byli bezzemci na venkově.  

Kim Ilsongovi se také rychle podařilo v rámci několika vln politických čistek zlikvidovat své potenciální konkurenty, a pomocí kultu osobnosti vybudovat vertikální mocenskou strukturu, na jejímž vrcholu byl jen on a jeho rodina. Řízení komunistických stran i vlád ve východní Evropě bylo více na kolektivní bázi. Proces destalinizace v Evropě vnímal (Kim Ilsong) jako zradu a o to více utužoval svůj vlastní kult. Od marxismu-leninismu se začal ideologicky odklánět vytvořením ideologie čučche až k tomu, co se dnes nazývá kimilsongismus-kimčongilismus.  

Ruku v ruce s tím kolísal i politický vliv Sovětského svazu na KLDR. Kim Ilsong šikovně lavíroval mezi Sovětským svazem a Čínou, dařilo se mu získávat podporu z obou stran a zároveň vytvořit a uchovat určitou míru samostatnosti. Ve srovnání s tím byla většina socialistických zemí Evropy, řekněme s výjimkou Jugoslávie a Albánie, řízena Moskvou napřímo. 

Nazývat dnes Severní Koreu socialistickým, nebo dokonce komunistickým státem je zavádějící, jak z hlediska politického, tak ekonomického, podobně, nebo možná ještě více než v případě Číny. 

Nejsem si zcela jistý, že si veřejnost uvědomuje, že ani na jihu od dělící linie nebyla dlouho nastolena demokratická vláda. Na autoritářský I Sungmanův režim navázala v šedesátých letech vojenská diktatura v čele s Pak Čong-huiem. Demokracie se v Jižní Koreji začala rozvíjet až v osmdesátých letech. Jak si ve vzájemném srovnání stály do té doby oba korejské státy, především co do míry a povahy represe?   

Máte pravdu, že v našich končinách je historie Jižní Koreje od konce korejské války v roce 1953 až do olympijských her v Soulu v roce 1988 zastřená hustou mlhou. Sám za sebe hovoří jen fakt, že až do poloviny sedmdesátých let KLDR vykazovala vyšší HDP na osobu než Jižní Korea, která na konci padesátých let patřila k nejchudším zemím světa.  

I Sungman se nikdy nevzdal myšlenky na vojenské osvobození a sjednocení Koreje, stejně jako Kim Ilsong. Období druhé poloviny šedesátých let, během vlády Pak Čong-huiho, se kvůli obrovskému množství vojenských provokací a incidentů na korejsko-korejské hranici někdy nazývá „druhá korejská válka“.  

Pak Čong-hui s KLDR ale především soutěžil, zejména ekonomicky. Podařilo se mu nastartovat jihokorejskou ekonomiku, takže životní úroveň Jihokorejců ve srovnání s KLDR se od sedmdesátých let konstantně zvyšovala.  

Co se týče politického systému, propagandy, likvidace opozice a represe odpůrců režimu si však jihokorejský režim s Kim Ilsongem příliš nezadal. Situace vyvrcholila povstáním v Kwangdžu v roce 1980, po úspěšném atentátu na Pak Čong-huiho, kde opozice a především vysokoškolští studenti požadovali zrušení stanného práva vyhlášeného vládou. Zhruba sto tisícům protestujících se podařilo obsadit město a celý incident skončil tvrdým zásahem armády. Zároveň to byl počátek demokratizačního procesu a jeden z vůdců těchto protestů Kim Tedžung se později stal jihokorejským prezidentem, který se snažil o sblížení s KLDR takzvanou politikou slunečního svitu. 

Jak je dnes v Koreji vnímáno třičtvrtě století trvající rozdělení poloostrova? Bere severokorejský režim současný stav jako víceméně trvalý, nebo se alespoň v rétorické a propagandistické rovině nevzdává ideje sjednocení korejského národa v jednom státě? A jak k této otázce přistupuje obyvatelstvo Jižní Koreje?   

Sjednocení je idea, která se u rozděleného národa přirozeně nabízí. V případě Koreje ale čas hraje proti. Více než sedmdesát let rozdílného vývoje – ekonomického, politického, kulturního i jazykového – už není možné jen tak přehlédnout s nějakými idealistickými brýlemi na očích. V Jižní Koreji to byla palčivá otázka pro generaci, která zažila korejskou válku, pro ty, kterým na druhé straně zůstali příbuzní. Tato generace už ale víceméně odešla.  

Ještě kolem roku 2000 Jihokorejci na otázku, co si myslí o Severní Koreji, automaticky odpovídali, že jsou jeden národ a musí se sjednotit. Sjednocení Koreje se tehdy z cíle stalo spíš směrem kam se ubírat. Pro dnešní třicátníky a mladší, kteří vyrostli v blahobytu a nezažili náročná sedmdesátá a osmdesátá léta, už KLDR není stěžejní téma a sjednocení by pro ně především znamenalo rapidní snížení životní úrovně. A to si nikdo nepřeje. 

I třicet tisíc severokorejských uprchlíků žijících v současné době v Jižní Koreji je většinovou společností vnímáno spíš negativně. A pak tu zůstává hromada otázek, na které Jihokorejci nemají uspokojivé odpovědi. Jen namátkou: Kde bude dělící čára mezi pachateli a obětmi, mezi spoluprací a nespoluprací s režimem? Jak transformovat milionovou severokorejskou armádu? Nevymění se ve vězeních jen současní političtí vězni za stejné, nebo větší množství proponentů současného režimu? Jak se změní jihokorejské politické prostředí a elektorát, když najednou přibyde 20 milionů voličů se severokorejským nastavením mysli? A hlavně kardinální otázka: Kdo by to všechno zaplatil?