Osamělý boj papeže Františka s extrémním počasím: Nebál se o planetu, ale o přežití lidstva

Jeho encyklika Laudato si’ z roku 2015 byla manifestem ekologické spravedlnosti, který vyzýval ke změně srdce i vztahu člověka k přírodě. Tato výzva se znovu rozléhá světem právě nyní – v týdnu jeho úmrtí – s bolestnou naléhavostí. Zatímco tehdy našla odezvu i v mezinárodní politice, například v dohodě z Paříže, dnes se svět nachází v jiné éře: soupeření, sobeckých zájmů a populistického přehlížení ekologických dopadů.

Františkovo poselství nebylo jen výzvou k redukci emisí, ale hlubokým obviněním západního technokratického kultu pokroku. Kritizoval slepou víru v růst a spotřebu, které vedou k duchovní prázdnotě a odcizení od přírody. Klimatická změna podle něj není jen technický problém, ale výzva k proměně lidství samotného, píše Politico.

Zatímco současní světoví lídři, jako bývalý americký zmocněnec John Kerry, hovoří o klimatických opatřeních jako o „největší ekonomické příležitosti“, František považoval tento přístup za zúžený a duchovně vyprázdněný. Kritizoval, že západní klimatická politika často ztratila morální rozměr, který považoval za nepostradatelný.

Americká administrativa prezidenta Trumpa naopak vsadila na ideologii „energetické dominance“ a zesílila rétoriku národní suverenity a spotřebitelského práva. Vatikán na to reagoval důrazem na biblický étos péče, nikoli ovládání. František přímo odmítl interpretaci, že „panování“ nad zemí znamená právo na bezohledné vykořisťování.

Papež stál v kontrastu k některým evangelikálním proudům v USA, které blahobyt chápou jako znamení božího požehnání. Zdůrazňoval, že lidstvo není vlastníkem země, ale jejím správcem. Citoval Bibli: „Země tu byla dříve než my a byla nám dána,“ přičemž kladl důraz na nutnost „chránit“ ji, nikoli jen „obdělávat“.

Ve svém životě byl František prostý, asketický. Spotřebu považoval za projev duchovní prázdnoty a vyzýval k návratu k umírněnosti. Věřil, že klimatická nespravedlnost má své kořeny v konzumním způsobu života bohatého Severu, zatímco důsledky nesou chudí z Jihu.

Jeho původ z Argentiny i hluboký kontakt s Afrikou a Asií, kde katolická víra rychle roste, daly jeho hlasu globální autoritu. Právě tyto regiony budou nejvíce trpět důsledky klimatických změn, a proto v nich František hledal i spojence v zápase za planetu.

V každém projevu zdůrazňoval propojenost sociální a ekologické otázky. „Je třeba slyšet jak pláč země, tak pláč chudých,“ zněla jedna z jeho nejcitovanějších vět. Neodděloval spravedlnost vůči lidem od spravedlnosti vůči přírodě.

Navzdory pokročilému věku a zhoršujícímu se zdraví zůstal František aktivním hlasem ve veřejné debatě až do konce života. Po odchodu USA z Pařížské dohody v lednu zintenzivnil svou rétoriku. V letošním roce poslal důrazné poselství brazilským biskupům – připomněl, že ekologická krize je také výzvou k „vnitřní konverzi“.

Pro papeže Františka nešlo o záchranu klimatu jako takového, ale o záchranu samotné lidskosti. Byl přesvědčen, že planeta přežije – otázkou je, zda přežije lidská důstojnost, solidarita a soucit. Jeho odkaz proto není pouze environmentální, ale především duchovní.