ANALÝZA | Zapomeňme na Západ vs. Rusko. Globální válku může odstartovat Indie s Pákistánem

Ozbrojený útok na turisty v indickém Kašmíru si v úterý vyžádal nejméně 26 obětí. Incident se odehrál v horském letovisku Pahalgram, jednom z klíčových center indického domácího cestovního ruchu. Mezi mrtvými je podle dostupných informací 25 Indů a jeden občan Nepálu.

K útoku se podle CNN přihlásila militantní organizace Fronta odporu (The Resistance Front), která svůj čin odůvodnila údajnou „demografickou změnou“ způsobenou usazováním cizinců v regionu. Skupina je dlouhodobě považována za napojenou na pákistánské zpravodajské služby, což přilévá olej do ohně v již tak napjatých vztazích mezi Indií a Pákistánem.

Indičtí činitelé nevylučují odvetná opatření. Podle New York Times zvažuje Dillí cílené vojenské údery proti pákistánskému území. Premiér Naréndra Módí v ostře formulovaném projevu obvinil Pákistán z podpory teroristických sítí a slíbil ráznou odpověď: „Ať za tímto činem stojí kdokoli – jeho původci a vykonavatelé budou čelit následkům, které si nedokážou ani představit.“

Proč se Indové a Pákistánci tak nenávidějí?

Vzájemná nenávist mezi Indií a Pákistánem zdaleka nepředstavuje jen běžný regionální spor či standardní formu rivality dvou geograficky sousedících států. Jde o komplexní, strukturálně zakořeněný antagonismus, který prorůstá všemi vrstvami společnosti – od nejvyšší politické elity přes armádní generalitu až po školní učebnice a každodenní mediální diskurz. Tato nenávist není momentálním výkyvem nálad, nýbrž setrvačným, systémově udržovaným konfliktem s vlastním ideologickým a kulturním ekosystémem.

Zatímco studenoválečné střety mezi Spojenými státy a Sovětským svazem připomínaly složitě konstruované divadlo velmocenského soupeření, jehož kulisy tvořily odstrašující kapacity a složité rovnice strategické rovnováhy, vztah Dillí a Islámábádu operuje na zcela jiné frekvenci.

Tam, kde Američané a Sověti počítali s logikou „vzájemně zaručeného zničení“, u Indie a Pákistánu jde o hluboce emocionální rovinu – o historickou křivdu, náboženský antagonismus, a především o dědictví nezhojeného rozdělení.

Všechno začalo krvavým rokem 1947. Rozpad Britské Indie vedl k vytvoření dvou nábožensky definovaných států – sekulární Indie a islámského Pákistánu. Proces, který měl být formálně administrativním aktem, se proměnil v jednu z největších humanitárních katastrof 20. století. Masakry, pogromy, nucené přesuny milionů lidí. Tato historická trauma nevytvořila jen geografickou hranici, ale vyhloubila psychologickou propast, která se nikdy zcela nezacelila. O tomto vývoji psal například server Council on Foreign Relations.

Kašmír, region s muslimskou většinou, který se připojil k Indii, se stal nejen předmětem sporu, ale především symbolem. Od první války v roce 1947 přes další ozbrojené střety v letech 1965, 1971 a 1999, až po současné diplomatické a vojenské šarvátky, Kašmír zůstává permanentním ohniskem. Každý konflikt skončil jiným politickým výsledkem, ale žádný nepřinesl strategické řešení. Výsledkem je soustavně přehřívaný status quo, který se vyznačuje přestřelkami podél kontrolní linie, teroristickými útoky a sérií diplomatických roztržek.

Dnešní realita je ještě o stupeň nebezpečnější – a jaderné zbraně jsou jejím středobodem, jak varoval například odborný magazín Foreign Affairs. Indie provedla svůj první jaderný test v roce 1974. Pákistán, hnáno obsesí paritního odstrašení, odpověděl svými zkouškami v roce 1998. Od té doby obě země deklarují, že drží jaderné zbraně k obranným účelům. Ale zatímco Dillí se formálně drží doktríny „no first use“, Pákistán si ponechává možnost prvního úderu, pokud by jeho konvenční síly selhaly.

To vytváří asymetrické a vysoce rizikové prostředí. Krátká letová doba raket, nedostatečné komunikační kanály, nervozita velitelů a absence robustních krizových mechanismů znamenají, že i malý incident – třeba nedorozumění, technická závada či neautorizovaný zásah militantní skupiny (jako ten dubnový) – může eskalovat do strategické katastrofy.

Proč tedy k průlomu nedochází? Odpověď je jednoduchá, byť cynická: protože obě strany z této rivality politicky těží. V Indii slouží hrozba z Pákistánu jako silný mobilizační nástroj pro nacionalistickou rétoriku vládní garnitury. V Pákistánu, kde armáda představuje stát ve státě, je permanentní ohrožení z Indie přímou zárukou jejího rozpočtu, vlivu a relevance. Vzniká tak nepsané spojenectví politických a vojenských elit, které mají přímý zájem na udržování napětí.

Velmoci opět nezklamaly a napětí podporují

Zatímco mezinárodní aktéři deklarují podporu mírovým řešením, jejich konkrétní kroky často přispívají k udržování napětí v regionu. Prodeje zbraní, strategická partnerství a geopolitické kalkulace jednotlivých velmocí komplikují snahy o dosažení trvalého míru mezi Indií a Pákistánem.

Spojené státy vidí v Indii klíčového partnera pro zadržování čínského vlivu v Asii. Toto partnerství zahrnuje rozšířenou obrannou spolupráci a prodej pokročilých zbraňových systémů, včetně stíhaček F-35. Na druhé straně, vztahy USA s Pákistánem se ochladily, zejména kvůli obavám z vývoje pákistánského raketového programu a jeho potenciálních hrozeb pro americké zájmy

Čína je hlavním dodavatelem zbraní pro Pákistán, přičemž v letech 2020–2024 tvořily čínské dodávky 81 % pákistánského dovozu zbraní. Tato spolupráce je součástí širší strategie Číny posilovat svůj vliv v regionu a vyvažovat rostoucí moc Indie. Čínské zbrojní exporty jsou motivovány nejen ekonomickými zájmy, ale také snahou o získání strategických výhod v konfliktních oblastech.

Rusko tradičně patřilo mezi hlavní dodavatele zbraní pro Indii, jak informoval think-tank Carnegie Endowment, avšak v posledních letech dochází k poklesu ruského podílu na indickém trhu se zbraněmi. Zatímco v letech 2010–2014 tvořily ruské dodávky 72 % indického dovozu zbraní, v období 2020–2024 tento podíl klesl na 36 %.

Indie diversifikuje své zdroje a obrací se více k západním dodavatelům, jako jsou Francie, Izrael a USA. Rusko se zároveň snaží udržet svůj vliv v regionu prostřednictvím prodeje zbraní i Pákistánu, čímž si zachovává strategickou přítomnost na obou stranách konfliktu.​

Může vše zachránit občanská společnost?

Současný stav je děsivě přímočarý: dvě jaderné mocnosti, absolutní absence důvěry, historické křivdy zakořeněné do národních identit a politické elity, které z každé eskalace těží. Krize nejsou anomálií, ale běžnou součástí vztahové dynamiky. A každá další je méně předvídatelná, obtížněji zvládnutelná a rizikovější než ta předchozí.

Zvláštní nebezpečí představuje asymetrie konvenčních schopností. Pákistán, který nemůže v plnohodnotném pozemním konfliktu s Indií doufat ve vítězství, záměrně spoléhá na strategii jaderného zastrašení už v raných fázích konfliktu – což potvrzují i zprávy renomovaných zdrojů jako Economic Times. Tento faktor snižuje práh pro jaderné nasazení, a tím zásadně zvyšuje pravděpodobnost fatální eskalace i v případě „omezené“ vojenské konfrontace.

Skeptický realismus velí přiznat, že bez zásadního posunu v otázce Kašmíru, bez demilitarizace pákistánské politiky a bez vnitřní přestavby indického nacionalistického narativu zůstane představa trvalého míru spíše zbožným přáním než dosažitelným cílem.

A přesto – navzdory zacyklené logice strachu – nelze přehlížet určité signály změny. Roste tlak občanské společnosti, která začíná odmítat nekonečnou spirálu konfliktů. Ekonomická provázanost, tlak investorů a rostoucí reputační náklady na agresivní unilateralismus vytvářejí nové formy tlaku, kterým politici nemohou donekonečna vzdorovat.

Přesto však zůstává jádro problému nezměněno. Vztah mezi Indií a Pákistánem není jen bilaterálním konfliktem dvou států. Je to chronické, mezinárodně významné bezpečnostní riziko. A zároveň varovný symbol: dokud svět bude ignorovat sílu nezhojených historických křivd a využívat strach jako nástroj politiky, budou podobné konflikty znovu a znovu hrozit tím nejhorším možným scénářem.