Trenér a legenda Davídek: Za největší trenérský úspěch považuji to, že si na mě děti za pár let vzpomenou

Za Slovan máte odehráno skoro dvacet sezon. Na jaké období vzpomínáte nejraději?„Musím říct, že nejlepší byl začátek, čekalo mě něco nového. V Jihlavě jsem hrál s bratry Holíkovými, byli tam i Suchý, Augusta, Šmíd, Dvořák a další hvězdy. Letní příprava, to byla pořádná makačka. V Liberci a Budějovicích se mi také líbilo, ale nehrál jsem tolik, jak bych chtěl. Tehdy přišel pan trenér Vrba, který měl zájem o to, abych za Ústí hrál. Souhlasil jsem a nakonec tu odehrál dost dlouhou dobu.“

Byl jste produktivní obránce, který stihl dát třeba i dvacet gólů za sezonu...„Vzorem mi byl Honza Suchý. Dobře bruslil, uměl vystřelit a padalo mu to tam. Když mi dal po utkání zlomenou hokejku, byl jsem v sedmém nebi. I já střílel dost branek, první sezonu jsem jich dal v Ústí třiadvacet. Když jsem si poté měl vybírat číslo dresu, vzal jsem si právě třiadvacítku.“

Která dnes visí pod stropem ústecké haly. To vás musí těšit...„Dříve tu podobné věci nebyly, to až teď, díky novému vedení Slovanu. Hřeje mě to u srdce. Když to tam pověsili, měl jsem slzy v očích a byl jsem šťastný. Líbí se mi, že tu umí bývalé hráče ocenit. Mám permanentku se vstupem do VIP a k narozeninám jsem dostal na ledě i dres.“

Památný je i váš výdělek za bodyček hráči Přerova. Vzpomínáte si na to?„Hráli jsme u nich a náš centr Mikeš furt dostával od jejich hráče Ovčáčka co proto. Pamatuji si, že měl dres s číslem pět a když tu hráli, tak Miky vypsal odměnu pět set korun, když Ovčáčka někdo trefí. Někde se tam rozjel, já si na něj počkal a dostal pořádnou ránu. Faul to nebyl, ale po vlastních z ledu neodjel. Peníze jsem dostal a na tu dobu to nebylo málo. S klukama jsme to pak propili v Chaloupce u zimáku.“

Vždy jste si říkal, že po kariéře hokejisty chcete být trenér? „Ne, o tom jsem nikdy nepřemýšlel. Ale kamarád tenkrát trénoval a potřeboval pomoct, byl to rok 1993. Říkal jsem mu, že to moc neumím, ale on, že když jsem to hrál tak dlouho, tak něco umět musím. Udělal jsem si tedy licenci, hrával jsem pak ještě v Děčíně a chvíli v Německu, ale už jsem tu měl v té době žáky.“

Jaký je tedy ten největší rozdíl mezi hráčem a trenérem? „Když jsi hráčem, prostě hraješ. Byl jsem kapitán, takže já se musel starat i o mančaft, ale nekřičel jsem. Pokud hráč udělal něco špatně, v klidu jsem mu domluvil. Z pozice trenéra musíte hlídat spoustu věcí. Neustále dáváte pozor na hru, kdo je vyloučený, v hlavě máte sestavu. Ve vypjatých situacích musíte přemýšlet nad tím, koho tam poslat, komu se ten zápas daří, kdo to nezkazí. Ten moment rozhodnutí je strašně těžký.“

Co vás na svých svěřencích nejvíc těší a při čem se naopak pořádně naštvete?„Nejlepší odměnou je radost z vítězství. Když jsme byli na turnaji v Roudnici a hráli jsme finále s nějakým finským týmem, rozhodovaly až nájezdy. My dali o jeden méně a kluci prohráli. Viděl jsem, jak je to štve, jak všichni brečí, člověku se pak chce brečet také. Jsem spokojený za dobrý výkon, to nejkrásnější je asi to, když vidíte, jak všichni makají a hlavně jak chtějí. Naštvu se, když je to někomu jedno. Je hodně hráčů, kteří vyhrát zkrátka nechtějí. Je zbytečné na takové kluky křičet, některé nedonutíte k ničemu.“

To pak skončí s hokejem ještě třeba v mladším dorostu...„Jistě, pokud někdo nechce a jsou mu výsledky lhostejné, v nejlepším případě to dotáhne do juniorky, většina ale skončí ještě dřív. Dnes je spousta sportů a možností, hokejbal i florbal jsou finančně méně náročné, dřív to vlastně bylo jen o fotbale a hokeji. Souvisí s tím ale i jiné věci, my například furt někde lítali. Sáňkovali jsme, tahali holky do kopce, kopali si, zároveň jsme se hokejově zlepšovali, protože se u toho nevědomě posilovalo. Já se dnes jdu projít a na kopci vidím jednoho kluka na sáňkách. Většina sedí u počítače, tohle nechápu.“

Dá se trénování u nás srovnávat s trénováním ve Finsku a Švédsku?„To nemohu posoudit. Občas si o trénování v těchto zemích něco přečtu, ale celkově to moc neznám. Na druhou stranu, když už je v Česku někdo, kdo to zná, tak se trénuje stále stejně. Něco si z toho možná vezmeme, ale jinak se jede furt to samé. Je to možná i tím, že ti trenéři u nás nejsou dost kvalitní.“

Spousta nadějných hokejistů se už vidí v NHL. V určitém věku přestanou chtít a pak nehrají ani první ligu...„Takových je dost, nedávno se o tom zmínil sám Honza Čaloun. Ten už si myslel, že je tam a nakonec tomu nepodřídil úplně všechno. Byl sám se sebou spokojený a na to nakonec dojel. Jaromír Jágr na sobě dře dodnes, neuspokojuje se, přitom je to obyčejný chlapík z malého Československa. Dává tomu fakt všechno, má i kliku v tom, že se mu vyhýbají zranění.“

Sledujete juniorské šampionáty? Určitě narazíte na spoustu chyb, které hráči dělají...„Když mám čas, podívám se. Někdy se divím, jak je vůbec možné, že junior udělá takovou chybu. Jenže pak sleduji zápas dospělých a oni udělají úplně to samé. Rozdíl mezi juniorem a dospělým hokejistou je jen v tom, že ti starší jsou zkušenější. Když jsem měl poprvé nastoupit za Jihlavu, rozklepal jsem se. To je ale i o povaze člověka. Jsou blbci, jako já, kteří si vše berou a pak jsou flegmatici, kteří se dostali až nahoru. Typickým příkladem je Aleš Hemský.“

Co vy osobně po svých svěřencích vyžadujete? Pod rukama vám jich prošla spousta...„Hlavně disciplínu a to, že musí sami chtít. To je pro mě jako pro trenéra důležitý. Všechno se vyhrát nedá, ale nesmí věšet hlavu a furt musí bojovat. Nemám rád, když se na to někdo vykašle. Chci, aby bojovali, třeba i za nepříznivého stavu. Když je to o šest - sedm gólů, tak je to něco jiného, ale dvě branky, to v dorosteneckém hokeji vůbec nic neznamená.“

Kontrolujete i žákovské knížky? „U těch menších ano, je to zapotřebí. Ale zase musím říct, že extrémně špatné to s učením není. Kluci nejsou hloupí, občas vyvedou nějaký průser, ale vždy se to dalo do pořádku. Nosili i vysvědčení a je pravda, že kdo neměl čtyřku, něco ode mě dostal. Pokud se hráč učí špatně, dá se domluvit se školou, že nebude uvolněný na zápas, ale tohle spíš dělají rodiče. Přijdou, řeknou, že má zaracha kvůli známkám a na zápas nejde.“

Teď už trochu od dětí. Pozorujete bratry Hanzlovy a hlavně Martina, který se chytil v Litvínově? To je přeci i vaše zásluha...„Už skoro vůbec do Litvínova nejezdím. Chodím na zápasy Ústí, každý den jsem na ledě. Co se týče Martina, jsme z toho všichni mile překvapení. Přiznám se, že já osobně jsem mu moc nevěřil. Ale to je ta klika, takové to hokejové štěstí. Ve správnou chvíli zapneš a pak už jsi někde úplně jinde. Má důvěru od trenéra, dostal šanci, pořádně jí využil. Přeji mu hodně štěstí.“

Co považujete ve vaší trenérské kariéře za největší úspěch?„Nemyslím si, že bych byl nějaká trenérská hvězda. Nevnucuji se, pokud mi někdo řekne, že dělám něco špatně, snažím se to příště udělat jinak, pokud má pravdu. Baví mě to a za největší úspěch považuji to, že když se za pár let s klukama potkám, slušně mě pozdraví, popovídají si a chtějí, abych je zase trénoval. To je pro mě na tom všem asi ta nejkrásnější odměna.“

Ústecký A-tým dnes zahájí čtvrtfinále play off proti Kladnu. S ohledem na kvalitu kádru jsou výsledky přijatelné, nemyslíte?„Předchozí sezona byla suprová. Teď se kluci dostali do čtvrtfinále v posledním utkání, nemuseli hrát předkolo. Odešel Tůma s Klozem, to byli hráči, kteří společně s Jardou Roubíkem tvořili největší ofenzivní sílu. I kvůli tomu mám takový názor, že tentokrát přes to Kladno asi Slovan nepřejde. Ale hlavně ať odevzdají maximum, doma by to měly být vyrovnané zápasy.“

Okolnosti rozhovoru: Povídání s panem Davídkem probíhalo ve velmi přátelské atmosféře. V útulném trenérském odpočívadle se bývalý obránce rozpovídal i o věcech, u kterých padlo několik vulgárních slov. Přesto byl klidný, nad některými odpovědmi přemýšlel i půl minuty. Člověk měl pocit, že není na rozhovoru, ale u kamaráda, kterého zná desítky let. Sympatický plavovlasý šedesátiletý pán, který se pod knírem usmíval pokaždé, když dostal otázku, u které zavzpomínal na staré časy, kdy řádil na hokejových kluzištích.