Jak se mozek brání strachu z terorismu? Vědec nabízí zajímavé vysvětlení

Strach je starobylým průvodcem člověka. "Je to obranný mechanismus, který se vyvíjel proto, aby chránil živé tvory před nebezpečím," uvádějí vědci Jeasok Kim ze Spojených států a Min Hwan-čung z Jižní Koreje.

Kdyby naši předci neměli strach a nezůstávali v případě potřeby v úkrytu jeskyně, nebyli bychom tu ani my.

Neurofyziologický mechanismus, který vyvolává strach, je velmi účinný, ale potřebuje neustálou podporu paměťových funkcí, protože vzpomínka na situaci, která strach vyvolala, slábne a strach ztrácí na své síle. Jestliže chce některý druh přežít, musí se učit strachu, ale také ho musí umět ovládat. Nebyli bychom zde, kdyby naši předci nevyšli v pravou chvíli z jeskyně, aby si obstarali potravu nezbytnou k přežití a reprodukci.

Události poslední doby, opakující se teroristické útoky, představují nepochybně opakující se stimul, který je schopen působit na mozkové struktury, jako je amygdala nebo hipokampus, které modulují učení se strachu prostřednictvím usměrňování paměti, nebo mediální části prefrontální kůry, která hraje roli v učení se strachu, ale ještě více v jeho překonávání. Nyní se tedy setkáváme s událostmi, které by nás potenciálně měly nadlouho zavřít v domovech. Ale náměstí jsou plná.

Zdroj: YouTube

Je tomu tak proto, že náš mozek dovede rozlišovat. Podle izraelsko-amerického psychologa Daniela Kahnemana má naše mysl schopnost konfrontovat se s malými nebezpečími: máme tendenci buď je ignorovat, nebo jim přikládat přílišnou váhu. Téměř nikdy se nám nepodaří držet se někde uprostřed. "V dnešním světě jsou teroristé nejvýznačnějšími realizátory umění vyvolávat fenomén definovaný jako availability cascade," uvádí.

Jde o jev, jímž se strašlivá událost, pro jedince však málo pravděpodobná, stává prostřednictvím médií tím, o čem všichni mluví a nakonec vyvolává z hlediska pravděpodobnosti nereálný strach. Kromě hrozivých výjimek, jako bylo 11. září, je počet obětí teroristických útoků velmi nízký ve srovnání s jinými příčinami smrti. I v zemích, jako je Izrael, se téměř nikdy týdenní počet obětí nepřiblíží počtu obětí autonehod.

Podle Kanhemana se terorismus zaměřuje na to, čemu ve své teorii říká systém 1 fungování mysli, který nám umožňuje dávat bezprostřední odpovědi na jednoduché problémy, řídit na dobře známé dálnici. V praxi to je automatický pilot mysli.

Když se objeví nebezpečí, systém 1 povolá systém 2, který uvádí v činnost schopnost kritiky a vyhodnocování. Abychom mohli ovládat odpovídajícím způsobem vlastní reakci na teroristický útok, musíme překonat počáteční reakci řízenou systémem 1 a nechat působit sytém 2. Lidé, kteří i po teroristickém útoku plní náměstí, překonali instinktivní reakci strachu. Provedli kritickou operaci, která nijak nesnižuje emotivní reakci na bolest, ale připojuje k ní něco navíc: odhodlání neustoupit a také schopnost si uvědomit, že teroristické útoky mají za cíl rozsévat strach prostřednictvím médií. To však nesmí oslabovat ostražitost. A to nejen člověka z ulice, ale i politiků.