Ťiang Ce-min

Bývalý čínský prezident Ťiang Ce-min se během své vlády soustředil především na ekonomické reformy a hospodářský rozvoj. Patřil ke stoupencům tvrdého zásahu na Náměstí nebeského klidu v roce 1989, při němž zemřelo několik stovek až tisíců lidí.

Ťiang Ce-min se narodil 17. srpna 1926 v Jang-čou v provincii Ťiang-su. Podle čínské tradice byl po smrti svého strýce, komunistického spisovatele, který zahynul v boji, adoptován jeho ženou, a stal se tak potomkem mučedníka. Vystudoval strojní inženýrství v Šanghaji. Uměl anglicky, rusky, trochu japonsky a rumunsky. K jeho zálibám patřil zpěv a hra na klavír, psaní básní a malování.

Vedení Číny se Ťiang ujal po krvavém potlačení povstání na pekingském náměstí Tchien-an-men v červnu 1989. Zásah sice podporoval, ale přesto si získal značné sympatie, když jako tajemník šanghajského výboru strany nedbal instrukcí z Pekingu a odmítl proti dalším demonstrantům v Šanghaji použít násilí.

Ve vrcholné politice téměř neznámého starostu Šanghaje si tehdy jako svého nástupce vybral architekt čínské ekonomické reformy Teng Siao-pching, ještě nadlouho faktický vládce země. V čele komunistické strany Ťiang v červnu 1989 nahradil sesazeného generálního tajemníka Čao C'-janga.

Zadání velkého reformátora splnil Ťiang Ce-min na výbornou - zajistil zemi ekonomický rozvoj a stabilitu. Za jeho vlády zažila Čína své nejdelší období hospodářského růstu, vstoupila do Světové obchodní organizace (WTO) a získala právo pořádat olympijské hry v roce 2008. Komunistickou stranu otevřel všem sociálním skupinám včetně soukromých podnikatelů. Stinnou stránkou urychleného vývoje bylo ale například prohloubení propasti mezi chudými a bohatými.

Ťiang Ce-minův postoj k lidským právům byl přinejmenším dvojznačný. Ke studentským protestům v 80. letech se stavěl s pochopením i výtkami. V 90. letech bránil potlačení demonstrace na náměstí Tchien-an-men: "Pokud by čínská vláda neprovedla rozhodná opatření, nemohli bychom dosáhnout stability, kterou zažíváme nyní." Za jeho vlády byly nadále utlačovány náboženské i etnické menšiny, Ťiang zakázal například náboženskou skupinu Fa-lun-kung.

Ačkoliv nastoupil v roce 1989 jako přechodný vládce, udržel se u moci více než desetiletí. Překvapil na čínské poměry liberálním smýšlením, manévrovacími schopnostmi a schopností dohody. Hodně cestoval a v zahraniční politice se mu dařilo. Ačkoliv mu chybělo charisma, okouzloval svou znalostí angličtiny.

Ťiang představoval třetí generaci ve vedení komunistické Číny (po Mao Ce-tungovi a Teng Siao-pchingovi). I jeho zásluhou bylo předání moci po Tengově smrti v roce 1997 klidné, stejně jako jeho vlastní postupný odchod do pozadí. Už v listopadu 2002 a v březnu 2003 předal Ťiang svému nástupci Chu Ťin-tchaovi předsednictví strany a státu. Po vzoru Teng Siao-pchinga si tehdy ponechal vedení obou Ústředních vojenských komisí, a tím vliv na zahraniční a vojenskou politiku. Toho se vzdal definitivně v březnu 2005, a jako první z čínských vůdců tak skutečně odešel do důchodu.

V posledních letech se spekulovalo o jeho zdravotním stavu, v červenci 2011 odvysílala hongkongská média zprávu, že Ťiang zemřel. Podle zdrojů agentury Reuters tehdy Ťiang po srdeční příhodě ležel v pekingské vojenské nemocnici na jednotce intenzivní péče. V říjnu téhož roku se však po dlouhé době objevil na veřejnosti.

(Zdroj: ČTK)