Záhada: Ukradl nám Izrael "Vltavu"? Nebo byl Smetana podvodník?

Na tyto a další zajímavé otázky ohledně fascinující historie izraelské hymny dává odpověď muzikoložka a pianistka Astrith Baltsanová v knize Hatikva - minulost, přítomnost, budoucnost, o níž napsal list The Jerusalem Post.

Baltsanová (54) se začala o Hatikvu zajímat v roce 2000, kdy na svůj koncert pozvala svého otce. Tehdy devadesátiletý a dnes již zemřelý filolog Chaim Baltsan přijel na koncert Izraelské filharmonie v Tel Avivu na vozíčku v doprovodu pečovatelky.

"Seděl v první řadě přímo proti mně. Zahajovala jsem s klavírním koncertem Edvarda Griega. Otec vypadal unaveně, téměř pospával, ale když přišla na řadu Smetanova Vltava, kterou mnozí mylně považovali za původní zdroj Hatikvy, zcela nenadále jsem zpozorovala, jak otec zdvihl hlavu, do jeho modrých očí se vrátila jiskra a pyšně se na mne usmíval," vypráví.

"Když jsem s ním pak hovořila o spojitosti Vltavy s naší hymnou Hatikvou, viděla jsem v jeho očích slzy. Ty do mne přelily jeho přání. Pochopila jsem, že to je něco, co by si můj otec přál, abych prozkoumala, abych tomu věnovala svůj čas. Nemohl tehdy už téměř hovořit, přesto mně zašeptal: 'To není na koncert, to je téma pro knihu'. A tak začala má velká odysea s Hatikvou," vysvětluje Baltasanová.

"Příběh Hatikvy", říká Baltsanová, "je příběhem sionistickeho hnutí, příběhem židovského národa, příběhem politických intrik a národního probuzení, příběhem plným ironie a znovu odhalovaných legend."

Začíná u Naftaliho Herze Imbera, který v roce 1878 jako dvaadvacetiletý napsal v nyní rumunských Jasech báseň Tikvateinu (Naše naděje), do níž vtělil touhu židovského národa po návratu do země předků. Tato báseň se později stala sionistickou hymnou a posléze izraelskou národní hymnou.

Imber se narodil v roce 1856 v městečku Zoczów (nynější ukrajinský Zoločiv) v sionistické rodině. V osmnácti letech se vydal na cesty. Moc úspěchů se skládáním poezie neměl, i když jej císař František Josef ocenil za báseň Rakousko u příležitosti oslav 100. výročí připojení Bukoviny k císařství. Imber se později stal tajemníkem britského poslance Laurence Oliphanta, se kterým se usadil v drúzské osadě Dalijat Karmel u Haify.

"Imber měl bohémský charakter, nedokázal vytrvale pracovat, byl těžkým alkoholikem a sukničkářem", říká Baltsanová. "Po šesti měsících práce u Oliphanta se zapletl s jeho ženou a byl vyhozen". Pak začal na hřbetě osla křižovat Palestinu a navštěvoval sionistické osady. Báseň Tikvateinu, která byla publikována v Jeruzalémě v roce 1886 jako součást Imberovy první sbírky básní Hvězda úsvitu, se stala písní devíti osad. Z Tikvateinu se Hatikva (Naděje) stala různými úpravami v roce 1895, ačkoliv původní Tikvateinu se stále ještě zpívá v diaspoře.

Mezitím zlomený Imber odjel v roce 1887 z Palestiny do New Yorku, kde se oženil s křesťankou, která konvertovala. Následně se s ní rozvedl a zemřel v 53 letech jako žebrák a s játry zničenými od alkoholu.

V té době sedmnáctiletý rumunský imigrant Šmuel Cohen zhudebnil text Hatikvy na melodii rumunské lidové písně Carl cu Boi (Povoz a osel). Melodie je podobná té, kterou Smetana v roce 1874 použil ve Vltavě. "A zde je prapůvod chybné domněnky, že Hatikva je odvozena ze Smetanova díla. Pravda je však mnohem složitější," říká Baltsanová a důrazně dodává: "My jsme neukradli melodii Smetanovi, on ji ukradl nám!"

Původ melodie lze ve skutečnosti vystopovat o 600 let dříve v jedné sefardské modlitbě za vláhu, kterou ve španělském Toledu složil rabín Jicchak Bar-Šešet. Za inkvizice se španělští Židé rozprchli po celé Evropě a do severní Afriky a melodie pronikla do Itálie, kde se přetvořila v populární milostnou píseň Fugi, Fugi, Amore Mio (Prchni, prchni, lásko moje). Zde se nápěv rozdvojil. Jedna jeho stopa mířila do Rumunska, kde si jej osvojili místní Romové. To je ta melodie, kterou použil Cohen. Druhá stopa vedla do Itálie, kde melodii v roce 1768 zaslechl dvanáctiletý Mozart, který sem byl vyslán na studia. Ten ji později zařadil jako osmou v řadě svých 12 variací na populární francouzský dětský popěvek Ah, vous dirai-je, Maman (Ó, říkám vám, maminko). Mozart pak melodii přinesl do Vídně a následně do Prahy, kde ji zachytil Smetana.

"Je ironií", říká Baltsanová, "že i Smetana melodii využil k vyjádření pocitu národního sebeuvědomění. Smetana snil o vytvoření české národní hymny a položil si otázku, 'Co to je národní uvědomění?' To se přece podobá vzpěněné řece. A tak mu přišla na mysl řeka Vltava."

Na osmém sionistickém kongresu v Haagu v roce 1907 byla Hatikva oficiálně uznána židovskou národní hymnou, Imber umřel o dva roky později. Za britského mandátu bylo ale Hatikvu zakázáno hrát, takže v rádiu hráli Smetanovu Vltavu.

Po konci války se na scéně záhadně objevil skvělý italský dirigent Bernardino Molinari, který prohlásil, že se mu ve snu zjevila Panna Marie a pověřila ho, aby Židům pomáhal. Zatímco například Arturo Toscanini odmítl dirigovat ve své vlasti za Mussoliniho fašistické diktatury, Molinari setrval na svém postu dirigenta Orchestru Národní akademie Svaté Cecílie v Římě.

V Palestině strávil Molinari tři roky v čele Palestinského orchestru. A byl to právě Molinari, který dirigoval Hatikvu, když premiér David ben Gurion vyhlašoval 14. května 1948 v Tel Avivu nezávislost Izraele. Po roce 1948 se ale Molinari záhadně vypařil, později vyšlo najevo, že byl postaven před soud jako fašistický sympatizant, který si dopisoval se samotným Josephem Goebbelsem. Molinari byl shledán vinným, upadl do depresí a zemřel v roce 1952 v izolaci v klášteře. Podle Baltasanové měl Molinari udávat své židovské kolegy v orchestru, kteří byli následně deportováni do koncentračních táborů.

"Kdekoliv se dotknete Hatikvy, objeví se příběh," říká Baltsanová.