Co by následovalo, kdyby demonstranti sesadili vládnoucí režim? To neví ani sami Íránci

Podle autorů studie, Ammara Malekiho a Pooyana Tamimiho Araba, se současná míra odporu k režimu pohybuje na historických maximech. Průzkumy realizované anonymně přes VPN sítě ukazují, že zhruba 70 až 80 % Íránců napříč provinciemi, věkovými skupinami i pohlavím by v referendu hlasovalo proti setrvání islámské republiky. Tato čísla korelují s aktuálním děním v ulicích, kde protesty od konce prosince 2025 přerostly v otevřený střet, který si podle odhadů vyžádal již přes 500 obětí a více než 10 000 zatčených.

Výzkum identifikuje několik klíčových faktorů, které činí současnou situaci odlišnou od předchozích nepokojů. Režim je po nedávné dvanáctidenní válce s Izraelem vojensky oslaben, přišel o řadu vysokých velitelů a potýká se s katastrofálním propadem měny. Navíc již fakticky ztratil schopnost vynucovat náboženská pravidla, jako je povinné nošení hidžábu, což výzkumníci označují za kulturní kapitulaci teokracie.

V otázce budoucího uspořádání země však konsenzus chybí. Přestože 89 % respondentů deklaruje podporu demokratickému systému, jejich preference se rozcházejí v konkrétní formě. Zhruba 26 % dotázaných preferuje sekulární republiku, zatímco 21 % se přiklání k obnovení monarchie. Výrazná část populace (přibližně 22 %) pak uvádí, že nemá dostatek informací, aby si vybrala konkrétní alternativní systém, což dává výhodu té skupině, které se jako první podaří režim svrhnout.

Zajímavým zjištěním je stabilní podpora exilového prince Rezy Pahlavího, který se stal symbolem íránského nacionalismu. Jeho popularita je však nerovnoměrná – silnou základnu má u mužů a starší, méně vzdělané generace, zatímco v provinciích s etnickými menšinami, jako jsou Kurdové nebo Balúčové, jeho podpora klesá pod 20 %. Právě tito obyvatelé se více přiklánějí k decentralizovanému nebo federativnímu uspořádání země.

Autoři studie také varují před rizikem nového autoritářství. Přestože Íránci touží po demokracii, 43 % respondentů v průzkumu připustilo, že by jim nevadil „silný vůdce“, který by se nemusel zdržovat parlamentem či volbami. Tento postoj je nejsilnější mezi zastánci monarchie (49 %) a lidmi s nižším vzděláním.

Výsledky ukazují, že íránská společnost je sice jednotná v nenávisti k současnému útlaku, ale zůstává hluboce ideologicky i kulturně diverzifikovaná. Dlouhodobá stabilita po případném pádu režimu tak bude záviset na tom, zda budoucí politické síly dokáží tuto rozmanitost respektovat a integrovat do nového státního celku.