Co naznačuje Trumpovo vyčkávání v Íránu? Možná se vůbec nic nestane

Posilování americké přítomnosti u íránských břehů probíhá v posledních týdnech pomalu a čitelně. Trumpovy hrozby vojenskou akcí trvají již téměř tři týdny, tedy od chvíle, kdy zrušil setkání s íránskými představiteli kvůli brutálním zásahům režimu proti demonstrantům. V té době ještě Spojené státy neměly v regionu dostatečnou palebnou sílu pro rozsáhlý útok, což se nyní s příjezdem letadlové lodi USS Abraham Lincoln a doprovodných plavidel začíná měnit.

Zatímco se Pentagon připravuje, prvek překvapení prakticky vymizel. Íránský režim je v nejvyšší pohotovosti už od červnového konfliktu roku 2025, kdy čelil dvanáctidennímu ochromujícímu útoku pod vedením Izraele. Přestože se Teheránu podařilo část sil obnovit, jeho zásoby raket a velitelská struktura jsou bezpochyby oslabené. Pro Trumpa to však situaci neulehčuje; oslabený protivník může být naopak nepředvídatelnější a nebezpečnější.

Historie Trumpova druhého funkčního období ukazuje, že po silných slovech nemusí nutně následovat akce. Příkladem je nedávná krize kolem Grónska, kdy prezident po sérii výhrůžek a požadavků na anexi území nakonec ustoupil. Často se zdá, že samotná mediální show a vyvolání napětí jsou pro Bílý dům hlavním cílem. Svět se tak nyní znovu dělí na ty, kteří očekávají skutečný vojenský střet, a ty, kteří vnímají aktuální dění jen jako další formu nátlaku.

Pokud by se Trump přesto rozhodl pro vojenské řešení, nejpravděpodobnější variantou jsou cílené a přesné údery. Tento přístup zapadá do jeho dosavadního vzorce chování, kdy upřednostňuje operace s jasným začátkem a koncem. Úspěšné akce z minulosti, jako bylo dopadení Nicoláse Madura ve Venezuele nebo dřívější útoky na íránský jaderný program, potvrdily schopnost USA demonstrovat sílu v krátkém čase, aniž by se musely starat o dlouhodobé následky v daném regionu.

Otázkou zůstává, na co by se případný útok mohl zaměřit. Jednou z možností je cílení na špičky islámských revolučních gard nebo přímo na nejvyššího vůdce Alího Chameneího. Cesta po jeho případném pádu je však zcela nejasná. Je vysoce nepravděpodobné, že by teokrata v čele státu nahradil osvícený demokrat. Režim by se spíše semkl k obraně a případný nástupce by musel prokázat svou tvrdost vůči Americe, aby si zajistil podporu mocenských struktur.

Další variantou je pokračování v likvidaci zbytků jaderného programu. Zde však Trump riskuje, že popře své vlastní zprávy o úspěchu předchozích úderů z loňského června. Širší bombardování vojenské a bezpečnostní infrastruktury by sice mohlo být efektivnější, ale nese s sebou riziko velkých civilních obětí. To by mohlo popudit íránské obyvatelstvo, které se Washington snaží získat na svou stranu, a naopak upevnit pozici režimu u jeho zastánců.

Dlouhodobá bombardovací kampaň má svá jasná úskalí a limity. Íránští vůdci si uvědomují, že jde o přežití jejich systému, a budou se bránit do posledního dechu. Představa, že lze režim vybombardovat k moci, je považována za nebezpečnou iluzi. Trump navíc v regionu momentálně nemá dostatek techniky pro týdny intenzivního bombardování a vyslání pozemních vojsk je pro jeho základnu nepřípustným scénářem připomínajícím nezdary v Iráku.

Trump se tak nachází na křižovatce mezi demonstrací síly a změnou tématu. Sensing oslabeného Íránu ho může svádět k útoku, ale i malý počet amerických obětí způsobený jedinou íránskou raketou by ho mohl zatáhnout do měsíce trvající odvetné války. To by pro prezidenta, který se stylizuje do role mírotvůrce, znamenalo vážný politický problém. Východiskem tak může být tichý ústup z konfrontace, podobně jako tomu bylo v případě Grónska, kdy krize prostě zmizela z titulních stran novin.