Proč se plán Francie a Německa na stavbu stíhačky budoucnosti rozpadá? Problém je v požadavcích i velení

Německý kancléř Friedrich Merz tento týden otevřeně prohlásil, že program v hodnotě 100 miliard eur v současné podobě nefunguje. Podle něj nejde o politický spor, ale o technické rozdíly v požadavcích obou armád. Zatímco Francie nutně potřebuje letoun schopný nést jaderné zbraně a operovat z letadlových lodí, Německo takové nároky nemá. Tyto rozdílné vize však pouze maskují mnohem hlubší krizi důvěry mezi klíčovými průmyslovými partnery.

Hlavní jablko sváru leží ve vztahu mezi francouzskou společností Dassault Aviation a německou divizí Airbusu. Šéf Dassaultu Éric Trappier neústupně trvá na tom, že jeho firma musí mít v projektu vedoucí roli. Společnost, která slaví obrovské úspěchy s exportem stíhaček Rafale, se zdráhá sdílet své technologické know-how s Airbusem. Trappier dal jasně najevo, že pokud Německo chce jít vlastní cestou, Francie je schopna vyvinout letoun od začátku do konce sama.

Analytici poukazují na to, že Dassault má v rukou silné karty. Francie je v rámci trojice zúčastněných zemí jedinou mocností, která má prokazatelnou schopnost navrhnout moderní stíhačku zcela samostatně. Pro Airbus a Německo by vývoj vlastního letounu od nuly představoval nesmírně náročný a nákladný úkol, srovnatelný s projektem Manhattan, protože v této oblasti postrádají odpovídající zkušenosti.

Neshody panují i na politické úrovni, kde se mění dynamika moci. Německo po ruské invazi na Ukrajinu výrazně zbrojí a očekává se, že do roku 2029 utratí za obranu téměř dvojnásobek toho co Francie. Berlín už proto odmítá být vůči Paříži v podřízené roli, kterou Francie v obranných otázkách tradičně zastávala. Německý ministr zahraničí Johann Wadephul dokonce kritizoval francouzské výdaje na obranu jako nedostatečné.

Pokud by se projekt FCAS skutečně rozpadl, Evropa by zůstala nebezpečně roztříštěná. Místo jednoho silného evropského letounu nové generace by na kontinentu vzniklo několik konkurenčních programů. Vedle britsko-italsko-japonského projektu Tempest a možného nástupce švédského Gripenu by tak přibyly samostatné národní snahy Francie a Německa, což by výrazně oslabilo kolektivní obranyschopnost Evropy.

Šéf Airbusu Guillaume Faury se snaží situaci zachránit návrhem na takzvané „řešení dvou stíhaček“. Francie a Německo by podle něj mohly vyvíjet oddělené letouny, které by však zůstaly propojeny společnou sítí dronů a komunikačním „bojovým mrakem“. Tento kompromis by mohl zachovat alespoň část evropské spolupráce a high-tech schopností, které jsou pro budoucí obranu klíčové.

Budoucnost projektu je však nejistá i kvůli blížícímu se konci prezidentského mandátu Emmanuela Macrona v roce 2027. Skeptici varují, že FCAS byl úzce spjat s jeho vizí evropské integrace a s jeho odchodem by mohl definitivně zaniknout. Pokud by se k moci ve Francii dostala krajní pravice, která má k Rusku smířlivější postoj, mohl by být projekt zcela opuštěn.

Neúspěch FCAS by vyslal negativní signál spojencům i protivníkům v době, kdy Donald Trump vyzývá Evropu, aby za svou bezpečnost platila sama. Evropské státy loni na obranu vydaly rekordní částky, ale bez schopnosti efektivně spolupracovat na velkých zbrojních zakázkách se tyto peníze tříští. Osud stíhačky budoucnosti tak zůstává symbolem toho, jak těžké je pro Evropu dosáhnout skutečné vojenské autonomie.