„Drtí nás ceny potravin i účty za energie.“ Rusové stále více pociťují dopady války proti Ukrajině

Čtyři roky po zahájení plnohodnotné invaze se konflikt, který měl být podle Kremlu krátkou operací, změnil v nejdelší válku, jakou Rusko zažilo od dob boje proti nacistickému Německu. Důsledky tohoto „mletí“ jsou v Jelci patrné na každém kroku. Na stěně jednoho z devítipatrových panelových domů se táhne obří mural s portréty pěti místních mužů, kteří na Ukrajině padli. Oficiální údaje o ztrátách sice úřady tají, ale hřbitovy a muzea plná nových jmen mluví jasnou řečí.

Obyvatelé města pociťují dopady války především ve svých peněženkách. Průvodčí na autobusovém nádraží Irina přiznává, že ji drtí ceny potravin a účty za energie. Přestože má hluboko do kapsy, pomáhá balit balíčky pomoci pro vojáky na frontě. Na rozdíl od druhé světové války však cítí zmatek; zatímco dříve bylo jasné, za co se bojuje, dnes si smyslem současného tažení není zcela jistá.

Válka se do ruského vnitrozemí vrací i v podobě bezprostředního ohrožení. Lipecká oblast se stala terčem útoků ukrajinských dronů, což donutilo úřady k instalaci betonových protileteckých krytů na zastávkách nebo v parcích. Tyto strohé konstrukce stojí jako tiché pomníky „speciální vojenské operace“ v místech, kde před čtyřmi lety nikdo o náletech ani neuvažoval. Místní obyvatelé si zvykli na noční sirény a v suterénech bytovek mají vyhrazené úkryty.

Symbolika války pronikla i do běžného komerčního prostoru. Nápis místní palačinkárny hrdě nese latinská písmena V a Z a láká zákazníky sloganem: „Dej si palačinku a pak celý svět.“ Tento postoj zrcadlí slova Vladimira Putina o tom, že ruské hranice nikde nekončí. Agresivní rétorika se tak mísí s každodenním životem v ruské provincii.

Ekonomická situace nutí stát k drastickým krokům. Kvůli rostoucímu deficitu a stagnaci hospodářství zvýšila vláda daň z přidané hodnoty z 20 % na 22 %. Ministerstvo financí neskrývá, že tyto peníze navíc pohltí výdaje na „obranu a bezpečnost“. Státní televize mezitím připravuje veřejnost na to, že život ve válečném režimu je nezbytností, kterou Rusku vnutil Západ, a že bez válečného rozpočtu nelze zvítězit.

Drobní podnikatelé, jako pekařka Anastasija Bykovová, bojují o přežití. Kvůli vyšším daním, nájmům a drahým energiím musela zvýšit ceny pečiva. Obává se, že pokud budou muset malé provozy zavřít, zbude z kdysi upraveného města jen „tmavě šedá skvrna“. Podobně mluví i důchodce Ivan Pavlovič v krajském městě Lipecku. Ten si stěžuje na nefunkční výtahy a rostoucí drahota podle něj zcela smazala jakékoli navýšení důchodu.

I přes tyto potíže zůstává mnoho Rusů ve své podpoře režimu neoblomných. Pavlovič sice uznává, že bez války by se žilo pohodlněji, ale samotnou invazi stále schvaluje a je ochoten se uskromnit. Mezi lidmi však v pátém roce války převládá spíše rezignace než optimismus. Většina se jen snaží přečkat současnou situaci a doufá v lepší časy, aniž by věřila, že má sílu cokoli změnit.