Na seznamu UNESCO podle Italů chybí jedna věc, už vznikla petice

Italové denně snědí kolem sedmi milionů kusů oválné pochoutky. Vybrat si ji mohou z nabídky 35.000 pizzerií.

Kampaň vede bývalý ministr zemědělství Alfonso Pecoraro Scanio, který pochází stejně jako pizza z jihoitalské Neapole. Podpořila ho ale i řada známých politiků, slavných umělců a intelektuálů. Pomáhá mu mimo jiné i Carlo Petrini, zakladatel mezinárodního hnutí Slow Food, které bojuje proti kultuře jídla, kterou propagují fastfoodové řetězce.

Autoři kampaně chtějí pro potřeby zápisu na seznam UNESCO do detailu stanovit přesné přísady, způsob přípravy a vlastnosti italského národního pokrmu, aby tak zachovali jeho pravou chuť pro další generace.

První „placky" pizzy dorazili do Itálie z Řecka. Slovo je odvozeno od slova pita – což je přesný název pro chlebovou placku. Italové časem vytvořili vlastní odvozeninu a to picea – bylo tím myšleno, že je to něco pečeného. Postupem času se slovo vykrystalizovalo do nynější podoby, kterou s velkou oblibou používáme dnes.

Marcus Porcius Cato (234 – 149 př.n.l.) známý jako Cato Starší popsal způsob přípravy pizzy, který válečníci používali: „Plochý oblouk chlebového těsta potřený olivovým olejem, bylinkami, medem, který se peče na rozpáleném kameni." Někteří historikové říkají, že se jedná o první hmatatelný důkaz nebo chcete-li recept na pizzu. Vergilius (70 – 19 př.n.l.) se ve svém eposu Aeneis zmiňuje o chloubě římského národa – placce chleba, která vypadá jako pizza.

V roce 1522 byla poprvé dovezena rajčata do Evropy z Peru. Původně byla považována za jedovatá, ale chudina je použila na „placku", a tímto v podstatě vznikla pizza.