Jak řídit stát? Politici jsou stovky let fascinováni renesančním konceptem

Existují dva hlavní typy politiků. Ostří pragmatici, sledující konkrétní zájem bez ohledu na morálku a na prostředky, jak daný zájem naplnit. Druhou skupinu tvoří politici, kteří mají též šlechetné cíle, ale aby jich dosáhli, používají také šlechetné prostředky, otázkou zůstává, zda lze pouze morálně čistými způsoby v nevyzpytatelné politické aréně dosáhnout kýženého cíle. „Při posuzování lidské činnosti, zejména skutků vladařových, proti nimž není odvolání, se hledí na výsledek,“ myslí si ostatně Machiavelli. Pro ty, kteří by se přihlásili spíše k prvnímu typu politika, vytvořil na počátku novověku manuál renesanční politický myslitel Niccoló Machiavelli (1469-1527). Tím manuálem je dnes již proslulé dílo Vladař.

Machiavelli ho sepisoval v době, kdy byla Itálie rozdrobena na spoustu republik a státečků se svými rody a knížaty. V Itálii měl v té době slovo také vůdce katolické církve papež a do dění na Apeninském poloostrově se snažili míchat i evropské mocnosti, zejména tradiční rivalové Španělsko a Francie. Aby mohl Machiavelli své dílo napsat, musel nabýt jistých zkušeností. Ty získal v různých vysokých státních funkcí, absolvoval i nemalý počet zahraničních misí. Dostal se tak třeba i na německý císařský dvůr. Jeho idolem se stal Cesar Borgia, dočasný panovník ve střední Itálii. Po většinu Machiavelliho života ale v jho rodné Florencii vládl rod Medicejských. Dílo Vladař ostatně napsal proto, aby se jím inspiroval jeden z florentinských  vládců a přátel Machiavelliho, Lorenzo Medici.  Hlavním účelem díla je vést vladaře k takovému jednání, které ho udrží u moci. Machiavellimu šlo také o to, aby se Lorenzo pokusil sjednotit svářlivou Itálii. To, jak víme, se podařilo až o několik století později.

Dílo, které je poměrně útlé, je často nazýváno také „kodexem tyranie“, jehož hlavním poselstvím je známé spojení „účel světí prostředky“. Vládce by podle autora neměl řešit, zda se dopouští nemorálních činů, důležitý je jakýsi vyšší princip, který má být správný, důležité je zabezpečit stát, aby byl silný v čele se silným panovníkem a armádou. Třešničkou na dortu by mělo být spokojené obyvatelstvo.

Knížka je rozdělena na 26 kapitol, které popisují různá úskalí vlád v knížectvích, republiky, jakožto méně stabilní formy vlády, neřeší. Navíc Itálie byla typická množstvím městských států, nikoli republik. Machiavelli postupně popisuje, jak vládu získat. Budoucí vládce se může k moci dostat štěstím, ozbrojenou silou, vlastními přičiněním, ale třeba i lstí. Ty, kteří moc získali lstí a zločinem, autor zavrhuje.

Možná těžší, než jak k moci přijít je to, jak si ji udržet. Pokud kníže dobude nějaké území, je prý výhodné se na něm usadit, aby tak nestihly vzniknout odbojné skupiny. Navíc je obyvatelstvo rádo, že nad územím nevládnou „pouze zástupci“, ale sám velký vladař. „Možné protivníky buď musíme zahrnout laskavostmi, nebo je zničit, protože za malé urážky a malá příkoří se mohou ještě mstít, za velké však už nikoli,“ dodává Machiavelli.

 Velmi důležitým prvkem pro udržení moci je silné vojsko. „Kde nejsou dobré zákony, tam není dobré vojsko, a tam, kde je dobré vojsko, jsou i dobré zákony,“ stojí v knížce. Největší tragédií pro stát je vydržování žoldnéřského vojsko. Kromě toho, že je hamižné, je také nedisciplinované a hrozí, že ho druhá strana přeplatí na svou stranu. Itálie měla s najímáním si žoldnéřských armád bohaté, často negativní zkušenosti.

Kontroverzní myšlenku Machiavelli nabízí ve věci dodržování slibů. Ty by sice panovník dodržovat měl, nicméně v případě, kdy by to ohrozilo jeho postavení, slib může porušit. Panovník může občas sáhnout i k „biči“ a vládě tvrdé ruky, ale v omezené míře. „Musí se přizpůsobovat rozmarům Štěstěny a proměnlivosti událostí, nemá pokud možno opouštět cestu dobra, ale přikazuje-li to nezbytnost, má též umět nastoupit cestu zla,“ píše Machiavelli.

Lid by měl dodržovat zákony, v případě jejich nedodržení by měly následovat tresty. Lid se pak sám krotí a drží na uzdě. Naopak když se občan něčím vyznamená, měl by být náležitě odměněn.

Další rada je aktuální i dnes. Panovník (případně vláda), by měl činit nepopulární kroky krátce po tom, co se dostane k moc, lidé je prý totiž rychle zapomenou. „Panovník má budit zdání, že je vlídný, věrný, lidský, upřímný a zbožný, a má takový být. Ale pro případ, že je nutné takovým nebýt, má mít povahu dost pružnou, aby se mohl a dovedl změnit v pravý opak,“ míní Machiavelli. Ještě dokonalejším způsobem, jak prosadit nepopulární opatření, je přes nějakou formu zastoupení. Převedeme-li to do dnešních dnů, k čemu asi budou úřednické vlády? Nejvíce hákliví jsou podle Machiavelliho občané na ztrátu majetku.

 Dílo je často charakterizováno jako studnice tzv. machiavellismu. Machiavellismus je pak v politické praxi pojímán jako cynický amorální pragmatismus, vyplývající z některých tezí autora.  „Panovník má budit respekt, nikoli však strach, protože ten vede zase k nenávisti. A respekt si udrží potud, dokud nesáhne poddaným na majetek a na jejich ženy,“ je jedním z příkladů těchto tezí. Teze vyplývají z reálného pohledu na svět, rozhodně ne z nějakého snění. „Ideálem panovníka by vždycky měla být shovívavost a lidskost. Jenomže ne vždy je to možné a prospěšné,“ Machiavelli si uvědomuje, že ideální stav je ve valné většině případů nedosažitelný.

Jedním ze stěžejních pojmů celého díla je slovíčko Virtú. Slovo nemá přesný český překlad, je vnímáno jako cosi čestného a správného. Slovo je spojeno také se štěstěnou, která panovníkovi bude přát, pokud bude jeho hlavním zájmem dobré fungování státu. Zajišťovat dobré fungování státu může i nemorálními prostředky. Je totiž důležité odlišit morálku v běžném životě a morálku v politice.

Machiavelli se také snaží pojmout lidskou přirozenost a povahu lidí jako celku. Tu vnímá z přirozenosti jako spíše špatnou. „Je-li cílem tvrdosti pořádek, svornost a blahobyt, pak proti ní nelze vůbec nic namítat... Všichni dobře víme, že lidé jsou nevděční, pokrytečtí, zbabělí a ziskuchtiví… Jen oddanost založená na duchovních hodnotách, na nadosobním cíli a přesvědčení je spolehlivá,“ píše. Správný panovník by pro to, aby bylo obyvatelstvo spokojené, měl podporovat a rozvíjet kulturu, umění a vědy.