Co vlastně Rusko chce? Dokázalo, že umí zkrotit i mocné země

Podle autorů bychom neměli uvažovat o Rusku, ale o „ruském světě“. Země, které má větší rozlohu než má povrch měsíce a má jedenáct časových pásem prostě nemůže uvažovat a být řízena všude stejně. Rusko dokázalo během staletí, že je schopno přežít i ty největší historické katastrofy. Rusové mají specifický náhled na okolní svět. Po pádu SSSR to vypadalo, že Rusko přijme liberální ekonomiku a politický systém a dojde k sblížení se západem. To se však nestalo.

První impulsem, kdy se křehký konsensus mezi Západem a Ruskem začal rozpadat, představovala kosovská krize. Tehdejší prezident Boris Jelcin dalo ostře najevo, že Srbsko patří mezi chráněná území Ruska. Premier a zároveň ministr zahraničí Jevgenij Primakov zrušil kvůli bombardování NATO cestu do USA. Rusové vyslali do Kosova svůj kontingent, přičemž došlo dokonce ke konfrontaci na letišti v Prištině se vojáky NATA. V té době však bylo Rusko natolik slabé, že si nemohlo dovolit mocenskou konfrontaci. To však o 10 let později již neplatilo. Jak je důležitá pro Rusko ochrana ruskojazyčných menšin a jak se zvýšila jeho bojová připravenost, dokázalo v krátké, ale o to intenzivnější kampani proti Gruzii.

Rychlé obnovení moci Ruska stálo na dvou faktorech. Prvním byla cílevědomá mocenská politika Vladimira Putina, kterou dal jasně světu na vědomí v roce 2007, svým projevem na mnichovské bezpečnostní konferenci. Druhým faktorem, bez kterého by se Putin neobešel, bylo zdražení ropy na světových trzích, kdy z 20 dolarů za barel skokově cena narostla na 100 dolarů. Rusko věnovalo tyto peníze na obnovu svojí armády a průmyslově-vojenského komplexu.

Jaké jsou tedy ruské plány? V první řadě je to zastavit expanzi západních sil do jeho prostoru. K tomu Rusko využívá všech prostředků. Tedy podrývá západní snahy nejen vojensky, ale i propagandisticky a politicky. Pro tento způsob boje se na západě vžil pojem „hybridní válka“. Klasickým příkladem je podle analytiků dění na východní Ukrajině, se kterým oficiální ruská místa nemají prý co dělat, přesto se tam objevují profesionální ruští vojáci jako dobrovolníci. Časté jsou i kyberútoky na západní sítě. Rusku se daří znejišťovat veřejnost, a vzbuzovat nedůvěru v demokratické politiky a instituce. To vzbuzuje otázku, kdy končí hybridní válka a kdy by země měla odpovědět na podobný útok vojensky.

Na druhém místě je to pak vybudování sítě nárazníkových států, tedy v ruském chápání států vazalských a závislých na Rusku.Ukázkovým příkladem je Bělorusko. Z těchto státu by Rusku nehrozilo žádné nebezpečí. Rusové dokazují, že umí zkrotit i mocné země. Turecko, které bylo velkým ruským nepřítelem, se v poslední době, čím dál více místo k NATO, přiklání právě k němu. Vedle společných zájmů například v Sýrii nebo v Černém moři, je to blízkost obou politických systémů a především výhodná energetická politika pro obě země, kdy Rusové Turkům prodávají výhodně svůj plyn. Přes Turecko pak poteče novým plynovodem "TurkStream" ruský plyn na Balkán a dále do Evropy. Rusko tak bude moci odříznout od svých zdrojů neposlušnou Ukrajinu. „Co udělá Západ, aby to zastavil? Snad se to dozvíme v červnu na summitu NATO,“ uzavírají autoři svoji analýzu.