V Evropě prudce roste počet sabotážních akcí, z nichž je podezřelé Rusko

Incident v Lipsku stál na počátku celé série podezřelých požárů a výbuchů napříč kontinentem. V Bulharsku zachvátil rozsáhlý požár sklad zbrojařské firmy EMCO, která v prohlášení zcela vyloučila lidskou chybu a připomněla předchozí podobné události spojené s ruskou rozvědkou. K další explozi došlo v Itálii v zařízení na výrobu munice nedaleko Říma, kde tamní prokuratura zahájila vyšetřování pro podezření ze zavinění cizí osobou. V Estonsku pak vzplála továrna společnosti Milrem Robotics dodávající bezpilotní prostředky Ukrajině, přičemž úřady na místě zatkly dva podezřelé.

Polsko a Slovensko rovněž zaznamenaly konkrétní pokusy o útoky na zařízení spojená s ukrajinským obranným průmyslem. Slovenská policie předešla žhářskému útoku na výrobce dronů v ukrajinském vlastnictví a zadržela tři osoby působící na cizí příkaz. V Polsku byly hlášeny požáry ve firmě vyrábějící komponenty pro vrtulníky i v podniku WB Group, kde maskovaný pachatel hodil do objektu zápalná zařízení. Polský premiér Donald Tusk označil tyto události za přímé pokračování eskalace ze strany Ruské federace.

Série incidentů pokračovala i v dalších týdnech, kdy byli v Mnichově zatčeni dva Bulhaři podezřelí ze žhářství u obranné firmy Rohde & Schwarz. Bezpečnostní experti poukazují na to, že zatímco dřívější sabotáže mířily i na nevojenské cíle jako obchodní domy, současná vlna se soustředí téměř výhradně na vojenský sektor. Podle odborníků z King's College v Londýně souvisí tento nárůst s tím, že Ukrajina přenesla boje hlouběji na ruské území. Moskva se tak dostala pod tlak a snaží se nátlakem donutit evropské státy k omezení pomoci Kijevu.

Někteří analytici z think tanku Chatham House vidí v tomto jednání snahu Ruska testovat zranitelnost Severoatlantické aliance. Krok za krokem tak Moskva zjišťuje, jaké reakce její jednání vyvolá a kde leží hranice ochoty napadených zemí se bránit. Tuto strategii analytici přirovnávají k dřívější kampani s poštovními zásilkami obsahujícími hořlavé látky, které vzplály ve skladech v Británii a Německu. Tehdy zásah americké administrativy přiměl Kreml utlumit nejrizikovější akce, avšak celkový počet podezřelých případů v Evropě nadále dosahuje stovek.

K provádění samotných útoků využívá Rusko převážně najaté zprostředkovatele, takzvané operativce ze sdílené ekonomiky. Často jde o rusky mluvící občany ze zemí bývalého Sovětského svazu, kteří jsou verbováni přes internet a motivováni finanční odměnou. Samotní řídící důstojníci zůstávají v bezpečí na území Ruské federace a celé operace koordinují dálkově. Najatí amatéři bývají sice snadno nahraditelní, ale zároveň dělají chyby, což zvyšuje riziko odhalení nebo nechtěné eskalace.

Případ z letiště v Lipsku se však vymyká, neboť podle německých vyšetřovatelů byli na místo vysláni profesionálové přímo z Ruska. Použití pokročilé techniky ukazuje na pečlivé plánování a snahu o maximální přesnost operace. Tento přístup naznačuje, že u klíčových cílů dává Moskva přednost prověřeným kádrům před nezkušenými zprostředkovateli.

Současná kampaň svým charakterem silně připomíná praktiky známé z období studené války, kdy Sovětský svaz udržoval seznamy cílů pro mírné i eskalující fáze konfliktu. Odborníci varují, že neustálé posouvání hranic v takzvané šedé zóně zvyšuje riziko závažných nehod. Pokud by některý ze sabotážních útoků způsobil katastrofu nebo masové oběti, NATO by na takovou situaci muselo otevřeně reagovat.