Krajní levice pochodovala Paříží: Hollande, to stačilo! hlásal transparent

"Hollande, to stačilo," hlásal jeden z transparentů na náměstí Republiky, odkud se manifestující vydali na protestní pochod proti úsporným opatřením a za rovnost a větší solidaritu bohatých.

V čele průvodu šel šéf řecké opoziční levicové strany SYRIZA a zároveň kandidát Strany evropské levice (PEL) na předsedu Evropské komise v květnových eurovolbách Alexis Tsipras. 

Manifestaci svolaly francouzská Levicová fronta a hnutí napojená na krajní levici necelé dva týdny po změnách ve francouzské vládě, které byly důsledkem debaklu sociálních demokratů prezidenta Hollandea v komunálních volbách.

Slogany demonstrantů dnes útočily také na nového premiéra Manuela Vallse, jenž je podle nich symbolem obratu socialistů k liberalismu a s nímž má problémy i levicové křídlo vládní Socialistické strany.

Problémem Francoise Hollanda je to, že není intelektuál. V tom spočívá jeho základní osobní drama. Chybí mu vize. Jako realista a pragmatik chápe, že socialistický program je historický přežitek. Neví však, čím ho nahradit, kromě tápání a snahy hledat v každé situaci kompromis. Slepě se řídí podle momentálního rozložení síl. Jako člověk dílčích syntéz není schopen nabídnout velkou syntézu moderního socialismu, uvedl komentátor deníku Slate, z kterého cituje presseurop.eu.

Tento nedostatek je i důvodem, proč se Hollande navzdory svému opatrnému programu vydal hned dvěma špatnými směry zároveň. Jelikož je obklopen socialistickým aparátem, který zuřivě napadá sociální nerovnosti, banky a velké firmy figurující na burzovním indexu CAC40, nepochopil hned, že hlavním francouzským nedostatkem je nízká konkurenceschopnost. Problémem nejsou příliš velké, ale naopak příliš malé výdělky francouzských firem.

Druhá chyba se týká rozpočtu. Socialistický program původně Hollanda nutil ke snaze snížovat deficit zvyšováním daní, především zdaněním bohatých. Zdaňte bohaté, jejich peníze rozdejte a všechno půjde líp. Naopak co se týče snižování nákladů, což představuje další z metod politiky úsporných opatření, prezident nechával nohu na brzdě. Jako socialista se nechtěl dotknout svých voličů ve státním sektoru. A navíc mu ekonomové radili, aby postupoval opatrně. S ohledem na nulový růst v roce 2012 ho oprávněné keynesiánské obavy nutily, aby státní výdaje příliš nesnižoval. Francii by podobně jako Itálii hrozilo nebezpečí, že upadne do hospodářské recese. Jeho žádost, aby mu Brusel dal více času dostát maastrichtským kritériím, byla proto legitimní a byla také přijata.

Tato politika, která je kombinací hlubokých předsudků proti bohatým, keynesiánské ideologie a snahy vyjít voličům vstříc, vyústila v „daňový šok" roku 2012 – 30 miliard eur. V zemi, která má už tak rekordní míru zdanění a sociálních příspěvků, však zároveň zažehl nálož daňové revolty. V roce 2013 se třetina vládních snah soustřeďovala na snižování výdajů, ale celé dvě třetiny na výběr příspěvků, a to tentokrát nejen od bohatých, ale ode všech, včetně střední třídy, stojí dál v komentáři amerického politicko-ekonomicko-kulturního deníku Slate.