Rusko přišlo o klíčovou zbraň? Ukrajina učinila velký pokrok, tvrdí analýza

Zemní plyn už není politická zbraň

„Bývaly časy, kdy Rusko mohlo manipulovat ostatními státy díky svým dodávkám zemního plynu. Pořád může, ale tato výhrůžka je nyní méně efektivní, než byla v minulosti,“ vysvětluje na úvod analýza.

Připomíná, že ukrajinská plynárenská společnost Naftogaz nedávno oznámila, že zváží vyjednávání s ruským Gazpromem přímo, tedy bez toho, aby zde Evropská unie figurovala jako prostředník. Podle analýzy to svědčí jednak o rostoucí asertivitě Kyjeva, ale také o tom, že Kyjev s podporou Bruselu dokázal nabourat „schopnost Ruska používat zásoby zemního plynu jako politickou zbraň“.

Jak přitom připomíná, Rusko v minulosti používalo zemní plyn a energetiku celkově pro ovlivnění politiky na Ukrajině, ale také ve Střední a Východní Evropě, kde byly ruské dodávky plynu jedním z hlavních témat po roce 2000 i 2010.

„V reakci na to založila Evropská unie několik iniciativ, které byly navrženy k depolitizaci zemního plynu,“ vysvětluje analýza. Došlo například k výstavě dalších propojujících plynovodů, aby bylo možné zemní plyn po Evropě lépe přepravovat.

Snížení závislosti na Rusku

Na Ukrajině byl tento proces pomalejší, ale také proběhl. „Ukrajina je nyní se svými západními sousedy – Slovenskem, Polskem a Maďarskem – dostatečně propojena, takže dokáže každoročně z Východní Evropy importovat až 20-25 miliard krychlových metrů plynu.“

„Ačkoliv většina zemního plynu kupovaného Ukrajinou stále pochází z Ruska, její schopnost importovat od svých sousedů znamená, že Rusko už nemůže po Ukrajině chtít mnohem vyšší ceny, než jaké teď nabízí, protože Ukrajina by prostě mohla plyn koupit za nižší cenu v těchto zemích,“ vysvětluje.

Evropská unie navíc Ukrajinu zahrnula do své iniciativy Energetické unie, která byla založena pro rozšíření společného energetického trhu i do sousedních států, které v současnosti nejsou členy Evropské unie.

„Krom výstavby fyzické infrastruktury Kyjev také zavedl opatření na snížení spotřeby zemního plynu, které zahrnují také větší efektivitu zimního vytápění a větší spotřebu uhlí,“ uvádí dále analýza s tím, že spotřeba zemního plynu za poslední roky na Ukrajině značně klesla.

Spor o Nord Stream II

Díky takto snížené závislosti na dodávkách ruského plynu se tak podle analýzy jednání mezi plynárenskými společnostmi v budoucnosti omezí čistě na ekonomické a programatické cíle a politika již do nich nebude moci tolik zasahovat, ačkoliv to, jak podotýká, nutně neznamená, že jednání budou probíhat hladce.

Předmětem sporu v rámci energetiky se ale stal Ruskem navrhovaný projekt plynovodu Nord Stream II, který by přes Baltské moře přímo spojoval Rusko s Německem. Zatímco Německo projekt podporuje a argumentuje ekonomickými výhodami, odpůrci projektu, mezi které patří například Polsko nebo Slovensko, se obávají, že by tento projekt dal Rusku do rukou další možnost politického zneužívání zemního plynu.

Rusko by totiž díky novému plynovodu mohlo Východní Evropě pohrozit odříznutím dodávek plynu, aniž by tím stejně pohrozilo i Německu. Analýza ale podotýká, že Rusko každopádně do budoucna zůstane hlavním evropským dodavatelem zemního plynu. „Evropa může přinejlepším omezit schopnost Ruska manipulovat dodávkami plynu kvůli politickým cílům,“ podotýká.

„Nic z toho ale nesnižuje fakt, že je možnost používání zemního plynu jako politické páky menší a že se Ukrajině a dalším podařilo docílit významného pokroku ve vývoji možností dodávek zemního plynu. Rostoucí pragmatismus Ruska a jeho obchodní přístup k jednání o energetice s Evropou – a nyní i Ukrajinou – svědčí o změně smýšlení Moskvy v rámci vztahu mezi exportem energie a zahraniční politikou,“ uzavírá analýza.