Opustí Rusko definitivně Západ? Záležet může na tamní muslimské komunitě a přistěhovalcích, tvrdí emeritní profesor

Geograficky podle něj je samozřejmé, že Rusko nemůže opustit Západ. Rozkládá se sice na  rozsáhlých územích Dálného východu a má dlouhou hranici s Čínou, ale zahrnuje též významná evropská města jako je Petrohrad. Z tohoto důvodu Rusko patří zároveň na Západ i na Východ a v různých dobách se Rusko orientovalo tu k Evropě, tu mimo Evropu.

Věčný zápas 

Vlivem této geografické specifičnosti a nevyhraněnosti se v Rusku dodnes projevují a navzájem spolu zápasí dva základní politické proudy. Intelektuální a politické elity Ruska jsou rozděleny mezi slavofily, kteří vidí osud Ruska mimo Západ, a „západňany“ podle nichž by se Rusko mělo orientoval směrem k Západu. Jejich debata započatá v 19 století nikdy neskončila a následnými politickými procesy byla jen zesílena.

Uvedený spor o směřování země provázel dějiny Sovětského svazu. V roce 1920 soupeřící frakce debatovaly a bojovaly o povaze a budoucnosti revoluce proběhlé v roce 1917.Během dlouhé Stalinovy éry, byla země modernizována podle západního vzoru, což vedlo k rozvoji gramotnosti, industrializace a urbanizace, ale zároveň byly přijímány prvky toho, co je nazýváno „orientální despocií". Tyto konfliktní procesy Západu a Východu produkovaly konflikt uvnitř Komunistické strany, zvláště mezi protistalinskými reformátory a neostalinskými konzervativci během následujících desetiletí.

Ačkoliv oficiálně byl SSSR uzavřen od Západu železnou oponou, zůstával s ním stále v kontaktu. Toto spojení zajišťovaly Západu blízké a Sovětským svazem pohlcené národy jako Východní Německo, Polsko či Československo. Od nich se přes jejich vlastní komunistické strany šířily prozápadní a reformní ideje, které – ač obtížně – nakonec dorazily až do nejvyššího Sovětského vedení. Není divu, poukazuje Cohem, že mnozí z blízkých poradců Michaela Gorbačova, kteří stáli za jeho programem západní reformace sovětského systému zvané perestrojka, byli těmi, kdo byli nejvíce ovlivněni ideologickými trendy a vývojem v těchto evropských zemích patřících do sovětského bloku.

Proč se po rozpadu SSSR Rusko nepřidalo k Západu?

Přesto, navzdory entuziastickým očekáváním, se Rusko po rozpadu SSSR a obratu směrem k liberální demokracii nestalo součástí Západu a naopak je dnes opět vnímáno jako hlavní nebezpečí pro jeho přetrvání a rozvoj. Cohem zmiňuje několik důvodů, proč očekávání Západu se nenaplnila.

Zaprvé, tyto očekávání chybně považovala všechny protikomunistické reformátory za prozápadní advokáty. Ve skutečnosti však většina provinčních politických a intelektuálních elit byla slavofilní a kteří dnes různé nacionální a „euroasijní“ ideje. Jejich vliv je podporován rostoucí rolí ruské ortodoxní církve, které je ostře protikomunistická a která zároveň je hluboce nedůvěřivá vůči Západu.

Ještě důležitější byly dva šoky pro Rusko, ke kterým došlo po rozpadu SSSR. Nejprve přišla sociální, ekonomická a demografická katastrofa – alespoň tak to bylo vnímáno Rusy, jako skutečná katastrofa- devadesátých let, spojená se západní podporou demokracie a kapitalismu.

Tou druhou byla nová studená válka, ve které je Rusko obviňováno za všechny možné krize, od Ukrajiny, Sýrii k americkým volbám. Vzdělaní Rusové, s mnohem větší dostupností informací, než je běžně chápáno na Západě, se velké většině domnívají, že mnohá tyto obvinění jsou falešná a jsou pouhou zástěrkou pro vyloučení, izolaci a oslabení Ruska. Cohem podotýká, že zatímco v sovětských dobách nebyl příliš rozšířený opravdový antiamerikanismus, dnes je rozšířen mezi starší i mladší generací.

 Směr Východ?

Toto přesvědčení, že Washington a Brusel jsou nenapravitelně nepřátelští vůči Rusku dále posiluje slavofilný politický proud, jenž vidí roli Ruska mimo Západ. Pragmaticky, Rusko se pokouší být co nejvíce soběstačné a nezávislé na Západu a mění svou ekonomickou – a i politickou, nemluvně o vojenské  - orientaci směrem k nezápadním mocnostem a silám jako Čína a Irán a státy BRICS (společné hospodářské uskupení Brazílie, Ruska, Indie, Číny a Jižní Afriky) obecně.

Tento posun směrem k Východu bude dle Cohena významně ovlivňován demograficky, pokud se už tak neděje. Nejrychleji rostoucími segmenty ruského obyvatelstva jsou jeho miliony islámských občanů a přistěhovalci ze Střední Asie. Jejich hlas může být rozhodují v celkové politické orientaci Ruska. Lépe bude toto směřování vidět poté, co vůdcem Ruska už nebude Putin. Podle Cohena je poměrně výmluvné, že žádný z jeho potenciálních nástupců, který je nyní viditelný v ruském kontextu, není „prozápadní“ v takové míře, v jaké byl Putin na začátku své vlády v roce 2000.