Blíží se Putinův pád? Analytik dospěl k jednoznačným závěrům

K destabilizaci řádu nedochází

Sergeji Kirijenkovi, zástupci vedoucího ruské prezidentské kanceláře, se Západní média  věnují pouze okrajově, což však neodpovídá jeho významu v ruském politickém systému, poukazuje analytik. Připouští, že Kirijenko sice nevypadá na první pohled příliš zajímavě, ale ve skutečnosti odpovídá za "řízení demokracie" v současném Rusku, což znamená, že vytváří Putinovu domácí politickou legitimitu.  

Z pohledu Kirijenka musí být data z posledních průzkumů veřejného mínění důvodem ke znepokojení, tvrdí Schwartzbaum. Připomíná, že Putinova popularita se propadla ze závratné úrovně - kam vyšplhala po anexi Krymu, kdy se hovořilo o "krymském konsensu" - někam k 60-65 %, což je srovnatelné s lety před Krymem, kdy Ruskem zmítaly protesty.  

O 20 %, tedy čísla před Krymem, poklesl také počet Rusů, kteří v průzkumech uvádějí Putina coby nejdůvěryhodnějšího politika, uvádí odborník. Dodává, že na otázku, zda se daří konsolidovat ruské hospodářství, převládá odpověď, že situace se momentálně alespoň nezhoršuje.

"Přesto, jen málo naznačuje větší politický problém pro Putina," píše Schwartzbaum. Podotýká, že indikátor protestního potenciálu, který je zřejmě nejpřímějším ukazatelem rizika veřejných nepokojů, od vyhlášení kontroverzní penzijní reformy v létě loňského roku klesá.

Boj v rámci ruské elity je sice často předmětem spekulací na v Rusku populární sociální síti Telegram, ale závislost nejvyšších vrstev na státní ekonomické a politické moci činí povstání vysoce nepravděpodobným, soudí  analytik. Doplňuje, že navzdory neuspokojivým výsledkům strany Jednotné Rusko v posledních regionálních volbách, především na Sibiři a Dálném východě, se nehlasovalo o Putinovi a při posledních volbách, kdy tomu tak bylo, zajistil jeho tým potřebnou volební účast i míru podpory.

Státní aparát nevykazuje žádný náznak zmírnění represí, což mnohdy bývá známkou potíží pro autoritáře, jako je Putin, připouští Schwartzbaum. Domnívá se však, že celoplošné represe nemusí být ve skutečnosti nutné, protože úřady dokážou - a také tak činí - nechat nespokojené voliče ventilovat jejich hněv politickými mechanismy, například možností volit "opoziční" loajální strany, aniž by docházelo k destabilizaci existujícího řádu.

Stagnace přináší stabilitu

"Pokud by výše uvedené selhalo, Putin si ponechává možnost vyhodit premiéra Medveděva, aby nastolil dojem reformy," pokračuje analytik. Zmiňuje též názor politoložky Natalie Zubarevičové, že Rusko se dělí na čtyři skupiny - velká městská centra, regionální průmyslová města, venkovské oblasti a periferii -, přičemž poslední ekonomická krize v nich měla rozdílné politické a hospodářské dopady.

Finanční krize z roku 2009 zasáhla nejsilněji velká městská centra, která se v důsledku toho změnila v ohniska protestů, poukazuje Schwartzbaum. Vysvětluje, že poslední recese naopak postihla nejvíce regionální průmyslová města, především ta na Sibiři a Dálném východě, která jsou často závislá na jedné firmě.

Klíčové přitom je, že ani jedna krize nepřinesla natolik zásadní propad, aby postihla více než jednu ze čtyř uvedených oblastí, deklaruje analytik. Zdůrazňuje, že krom ekonomiky a politiky hraje roli také ruská geografie, protože je mnohem těžší mobilizovat obyvatelstvo měst, která leží daleko od sebe, což ukázaly protesty řidičů kamionů, jejichž požadavky byly úzké - týkaly se výše mýtného - a demonstrace značně roztříštěné.   

Jen ostřejší krize, možná v bankovním sektoru, by mohla vyvolat tlak, kterého by se Putin a jeho tým skutečně báli, myslí si Schwartzbaum. Přesto vidí jen málo signálů, že taková krize nastane v dohledné budoucnosti,  a i kdyby k ní skutečně došlo, Rusko může těžit z talentovaných ekonomických kádrů a zvláštních rezerv vytvořených právě pro takové situace.

Mnozí tvrdí, že stávající Rusko připomíná politickou a ekonomickou stagnaci, která panovala v SSSR za Leonida Brežněva v 70. letech, připomíná odborník. Přiznává, že některé podobnosti jsou zjevné, například nízký ekonomický růst, politika za zavřenými dveřmi a chmurný výhled na možné reformy v obou sférách.

"Taková stagnace však s sebou přináší stabilitu. Může být sice neefektivní, ale politici a přední byznysmeni chápou pravidla systému a dopady jeho zpochybnění," píše Schwartzbaum. Zdůrazňuje, že v dnešním Rusku lze pozorovat spíše nespokojenost a apatii než revoluční zápal a i kdyby Putinovy politické pozice začaly oslabovat, půjde o dlouhý, pomalý proces.

Brežněvovská stagnace byla sice historicky důležitá, ale především kvůli politické stabilitě, uvádí analytik. Dodává, že období, které po ní následovalo, bylo mnohem zajímavější.