ROZHOVOR: Před 65 lety došlo v SSSR k třetí nejhorší jaderné havárii v dějinách. Svět se o ní dozvěděl s obrovským odstupem, uvádí expertka

Jako kyštymská katastrofa bývá označována havárie v jaderném zařízení Majak poblíž města Ozjorsk v Čeljabinské oblasti někdejšího Sovětského svazu. Můžete přiblížit, o jaké zařízení se jednalo a zda bylo v něčem unikátní, ať už v tehdejším sovětském nebo světovém kontextu?

29. září 1957 v závodě na přepracování vyhořelého jaderného paliva Majak poblíž města Ozersk v Čeljabinské oblasti SSSR vybuchla podzemní nádrž s vysoce radioaktivním odpadem. Protože ani město Ozersk, ani výrobní komplex Majak – označovaný také jako Čeljabinsk-40 – nebyly zaneseny na mapách, označuje se katastrofa podle nejbližšího „oficiálního“ města, Kyštymu.

V závodě Majak bylo vyráběno plutonium pro jaderné zbraně a později zpracováván radioaktivní odpad z několika jaderných elektráren a reaktorů ruských jaderných ponorek. Podnik vznikl ve velkém spěchu v letech 1945 až 1948. První vzorek plutonia vyrobil chemicko-metalurgicky závod ve spolupráci s Institutem všeobecné a anorganické chemie v červnu 1949. Na místě bylo do roku 1957 zbudováno celkem 7 reaktorů, první byl spuštěn v červenci 1948.  Další tři uranovo-grafitové byly vybudovány v letech 1950-1952, do roku 1952 byly zbudovány též dva těžkovodní reaktory. Pro chlazení byl používán otevřený chladicí systém, voda byla brána z řeky a Karačajského jezera a tam vracena. V roce 1953 bylo vybudováno zařízení na vysoceaktivní odpad

Jednalo so o část vojenskoprůmyslového komplexu, podobné závody na přepracování vyhořelého jaderného paliva byly ve všech zemích disponujících jadernými zařízeními. Ve Spojených státech to je Hanford, ve Velké Británii Windscale, který je po havárii v roce 1958 známý pod jménem Sellafield, ve Francii Marcoule a Le Hague. Technické podrobnosti o jednotlivých zařízeních se příliš nezveřejňují, proto je těžké porovnat stav sovětského zařízení s jinými.

Havárie spočívala v explozi jedné z nádrží pro skladování jaderného odpadu. Lze dnes jasně určit, co bylo příčinou a v důsledku čeho nastaly podmínky, které k incidentu vedly?

Jak už bylo uvedeno, k chlazení jak reaktorů, tak i nádrží s odpady, bylo používáno vody z řeky. Odpady byly uskladňovány v podzemních betonových nádržích ve formě ponejvíce nitrátů a acetátů. V létě roku 1957 bylo v oblasti velké sucho, takže stav vody v řece značně poklesl, navíc chlazení jedné z nádrží o obsahu 300 čtverečních metrů se porouchalo a nebylo opraveno. Neexistoval monitorovací systém a oprava byla problematická pro vysoký dávkový příkon, takže došlo k ohřátí na 330 až 350 oC a následně k výbuchu.

Asi 90 % radioaktivního materiálu se usadilo v blízkém okolí, zbytek se dostal do velkých vzdáleností, významná kontaminace radioaktivním spadem se objevila až do vzdáleností 300 kilometrů. Radioaktivní oblak dosáhl výšky okolo jednoho kilometru. Počasí v tu dobu bylo relativně stabilní bez srážek, takže během jedenácti hodin se usadil všechen spad. K malé redistribuci radioaktivního spadu docházelo další dny po havárii, protože první dny bylo významné usazení na korunách stromů. Zasažená plocha se odhaduje na 15 až 23 tisíc čtverečních kilometrů, v níž žilo kolem 270 tisíc obyvatel ve venkovských oblastech Čeljabinsk, Sverdlovsk a Tjumeň.

Při samotné explozi údajně nikdo nezemřel. Vedou se však debaty o počtu obětí, které si vyžádalo následné šíření radiace. Počítám, že hlavní problém spočívá v jejich identifikaci. Uvádí se, že lze například jen těžko odlišit onkologické onemocnění vzniklé v důsledku vystavení radiaci od onkologického onemocnění, které má jiné příčiny. Existují s odstupem pětašedesáti let relevantní odhady, jaké byly dopady kyštymské havárie na obyvatele postižených oblastí a jejich zdraví?

Celá havárie byla naprosto utajená, napomohl tomu směr větru, který vanul podél východní strany pohoří Ural, takže celé kontaminované území zůstalo na území Ruska, navíc s relativně malou populací.  Zda byly nějaké oběti při výbuchu, není nikde uváděno. Mezinárodní atomové agentuře byla celá havárie ohlášena až v roce 1990. V tomto roce byla též Evropskou unií pořádána konference o tří velkých haváriích – Windscale, Černobyl a Kyštym –, kde byla vědecká veřejnost podrobně seznámena ruskými vědci o této havárii. Dopady na obyvatelstvo a přírodní prostředí se dodnes studují. Komplikací však je, že v této oblasti bylo více případů úniku radionuklidů do prostředí, které se pak různými cestami dostávají k člověku – inhalací ze vzduchu nebo ingescí přes vodu a potraviny. Kromě výbuchu nádrží s radioaktivními zbytky po separaci plutonia přispěly k vysokému obsahu radionuklidů v prostředí výpustě do řeky Teča, kam byly vypouštěny odpady od roku 1948, dále v roce 1967 vyschlo jezero Karačaj a odtud se šířily radioaktivní aerosoly vzdušnou cestou. Existují odhady, kolik radionuklidů se do prostředí dostalo jednotlivými cestami.

Co se týče zdravotních následků, jsou údaje zejména z první doby po havárii velmi kusé. Dávky vojsku, které střežilo oblast, se odhadují kolem jednoho sievertu. Vyšetřeno bylo 153 vojáků a nevykazovali známky akutní radiační nemoci. Pouze malá část evakuované populace byla medicínsky vyšetřena v prvním roce a údaje o možném výskytu akutní radiační choroby zcela chybějí. U obyvatel pobřeží řeka Teča se nachází zvýšený počet leukémií a rakovin, epidemiologické studie pokračují až do dnešní doby. U zaměstnanců Majaku definovala profesorka Guskova „chronické radiační onemocnění“, které nebylo například u amerických pracovníků v podobném zařízení nikdy nalezeno.

Jakým způsobem probíhala sanace havárie? A existují doklady o tom, že sovětské úřady využily zkušeností z roku 1957 o necelé tři dekády později při likvidaci následků černobylské katastrofy? 

Radioaktivní spad obsahoval různé štěpné produkty včetně stroncia 90, které je pro člověka nejvýznamnější, protože vstupuje do potravinového řetězce. V prvních dnech po havárii bylo na základě odhadu dávky přesídleno 1154 osob. Podle aktivity stroncia 90 pak byla stanoven koncentrační limit pro zákaz potravin, což vedlo v prvních dvou letech ke zničení více než deseti tisíc tun zemědělské produkce a dalšímu vysídlování osob, které se uskutečnilo v období 8 až 18 měsíců po havárii.  Celkem bylo evakuováno 10 730 osob.

Velmi podrobně probíhaly radioekologické studie, které byly téměř výhradně publikovány v ruském vědeckém tisku, ovšem nebyly udány okolnosti, za nichž se k daným poznatkům došlo. Různé odhady, které byly po černobylské havárii prováděny, využívaly poznatky o chování jednotlivých radionuklidů v prostředí a  potravním řetězci. Ovšem zásadní publikace ruských vědců o radioaktivní kontaminaci způsobené kyštymskou havárii i výpustěmi do řeky Teča se datují až od roku 1990.

Havárie bývá řazena na šestý, tedy druhý nejhorší stupeň Mezinárodní stupnice jaderných událostí (INES). Co si pod tímto pojmem může veřejnost představit? Napadá Vás vhodná analogie, která by mohla laikovi lépe přiblížit napáchané škody?

Mezinárodní stupnice pro klasifikace jaderných událostí byla zavedena Mezinárodní atomovou agenturou IAEA proto, aby mohly být členské země při případných incidentech informovány co nejrychleji a jednotným způsobem. Toto hodnocení obsahuje jednak stav jaderného zařízení, jednak očekávaný vliv na zdraví pracovníků a na životní prostředí.

Sedmý nejvyšší stupeň znamená velmi vážnou havárii, při níž dojde k úniku velkého množství radioaktivních materiálů do okolí, mohou se projevit zdravotní účinky u personálu a v rozsáhlé oblasti lze očekávat zpožděné zdravotní následky i u obyvatelstva více než jedné země. Jako příklad slouží havárie jaderné elektrárny Černobyl a havárie jaderné elektrárny Fukušima. Tato havárie byla původně hodnocena stupněm pět, ale Japonskou agenturou pro jadernou bezpečnost byla v dubnu 2011 překvalifikována. Další nižší stupeň šest se liší od nejvyššího zejména stupněm stavu jaderného zařízení a o řád nižším únikem radioaktivních látek, než je u stupně sedm. Předpokládá se plné uplatnění protiopatření zahrnutých v místních havarijních plánech pro snížení pravděpodobnosti zdravotních následků na obyvatelstvo.

Nakolik snese kyštymská havárie srovnání s již zmíněnými známějšími tragickými událostmi z jaderných elektráren Černobyl a Fukušima, které jako zatím jediné dosáhly nejvyššího, tedy sedmého stupně INES?

Po havárii v Černobylu se rozšířil radioaktivní spad téměř po celé Evropě, v malém množství byl měřitelný i v jiných světadílech. Byl to důsledek výbuchu s vysokým teplotním vznosem, takže se odhaduje, že se radionuklidy dostaly až do výše sedmi kilometrů. Rovněž tak havárie ve Fukušimě obsahovala několik výbuchů, takže radionuklidy postupně obkroužily celou zeměkouli. Po výbuchu odpadní nádrže v Kyštymu se radionuklidy nedostaly do takové výše jako u dvou výše zmíněných, navíc směs radionuklidů neobsahovala jód 131 a další krátkodobé izotopy jódu, které se dostávají do štítné žlázy a jsou z hlediska dlouhodobých zdravotních účinků směsi štěpných radionuklidů nejvýznamnější. V Kyštymu se jednalo o nádrž s odpadem, který vznikl po separaci plutonia z vyhořelého jaderného paliva, takže takováto směs již neobsahuje radionuklidy s krátkým poločasem rozpadu, protože od vynětí jaderného paliva z reaktoru už uplynul dlouhý čas.

Příčiny havárií jaderných elektráren Černobyl a Fukušima, ale třeba i Three Mile Island byly poměrně podrobně zmapovány a vyvodily se z nich závěry a opatření s cílem zvýšit bezpečnost provozu podobných zařízení. Jak tomu bylo v případě Majaku, který byl specifickým utajovaným pracovištěm, a k tamní havárii došlo v éře dozvuků nejvyhrocenější fáze studené války?

Podrobné vyšetření události je závislé na otevřeném režimu v zemi. Navíc, Černobyl i Fukušima jsou jaderné elektrárny, i když vedlejším úkolem elektráren typu RBMK jaký byl v Černobylu, byla i produkce plutonia pro jaderné zbraně. Proti tomu Kyštym byl částí vojenskoprůmyslového komplexu. I černobylskou havárii se snažily sovětské úřady zamlčet, avšak nenadálá meteorologická situace zapříčinila, že radionuklidy byly velmi rychle detekovány ve Skandinávii. Tam se nejdříve domnívali, že jde o únik z jejich jaderných elektráren a začali je prošetřovat. K podrobnému prošetření černobylské havárie ovšem napomohlo, že se udála již po nástupu Gorbačova k moci, kdy se začalo mluvit o perestrojce a glasnosti.

V tom máte zajisté pravdu. Proti tomu v padesátých letech byl Sovětský svaz silně uzavřenou zemí. Jakým způsobem a jak rychle se o havárii dozvěděla světová vědecká komunita? Zachytily incident například západní tajné služby?

Pro zveřejnění údajů o kyštymské havárii byly podstatné údaje, sovětského biologa-genetika Žorese Medvěděva, který vedl laboratoř Radiační ekologie v Obninsku a publikoval vědecké spisy v samizdatu, jelikož genetika byla v Sovětském svazu zakázána jako buržoazní pavěda. Medvěděv byl oponent (režimem propagovaného biologa, pozn. redaktora) Lysenka, byl pronásledován a zavřen do psychiatrického ústavu. Po protestech světové veřejnosti byl v roce 1979 propuštěn a mohl emigrovat na Západ. V Londýně publikoval knihu The Nuclear Disaster in the Urals a před tím již více vědeckých článků na toto téma. Avšak světová vědecká veřejnost informaci  přijala s nedůvěrou.

Americký vědec John Trabalka provedl analýzu dostupných literárních pramenů zejména z oboru radioekologie a dospěl k názoru, že údaje Medvěděva jsou pravdivé. V roce 1980 své poznatky publikoval v časopise Science. Tento článek se mi v té době podařilo trochu komplikovanými cestami získat.

V roce 1990 byl pořádán v Lucemburku Evropskou komisí již zmíněný seminář o srovnání dopadů tří velkých havárií, kde Trabalka a Auerbach zmiňují, že důkazem toho, že se něco v okolí Kyštymu stalo, byly též změny v hydrologickém systému a vysídlené vesnice. To navozuje otázku, jak se tohle vědělo. Domnívám se, že americké výzvědné služby měly pravděpodobně informace ze špionážních letů, a když pohlédneme na mapku, kde byl v roce 1960 sestřelen pilot F. G. Powers s letadlem Lockheed U-2, je to mezi Kyštymem a Sverdlovskem. To samozřejmě nebyl známo ani vědecké obci v Americe, takže potvrzení a zveřejnění údajů o Kyštymu v USA trvalo dalších dvacet let a ve světě ještě dalších deset let. Ani v nedávno minulé době – o současné nemluvě – nebyly aktivity jaderných zařízení v okolí Čeljabinsku otevřené informacím. V roce 2017 bylo po celé Evropě, včetně u nás, nalezeno ve spadu ruthenium 106 a ruthenium 103. Po pečlivých analýzách mnoha evropských laboratoří, včetně (tuzemského) Státního ústavu radiační ochrany, byl zdroj kontaminace umístěn do okolí Čeljabinsku, ale nikdy nebyl ruskými orgány potvrzen a vysvětlen, a to ani Mezinárodní atomové agentuře ve Vídni.