Čína schválila stavbu projektu, který nemá na světě obdoby. Největší elektrárna na Zemi zbytek Asie děsí

Stavba přehrady opět otevírá zásadní geopolitické otázky týkající se využívání mezinárodních řek. Kdo vlastní tok vody, která protéká více státy? Mají země povinnost udržovat splavnost, neškodit sousedům znečištěním, nebo sdílet vodní zdroje spravedlivě? Tyto otázky podle The Conversation zatím nemají jasné odpovědi, a proto se i v případě Brahmaputry jedná o téma plné napětí.

Řeka Yarlung Tsangpo pramení na Tibetské náhorní plošině – oblasti, která je označována jako „třetí pól světa“ kvůli obrovským zásobám ledu mimo Arktidu a Antarktidu. Odtud se vlévá do jižní a jihovýchodní Asie, kde zajišťuje pitnou vodu, zavlažování a živobytí pro více než miliardu lidí. Klimatické změny už teď způsobují úbytek vody v suchých obdobích a náhlé záplavy během monzunů. Gigantická přehrada tuto situaci může ještě zhoršit.

Historie už ukázala, že přehrady v Himalájích narušují tok řek, ničí ekosystémy a zvyšují riziko katastrof. Nová přehrada nebude výjimkou – bude stát v seizmicky aktivní oblasti, kde se střetávají indická a euroasijská tektonická deska. To zvyšuje nebezpečí zemětřesení, sesuvů půdy a náhlých povodní při prasknutí přírodních hrází.

Brahmaputra je jednou z nejsilnějších a nejúrodnějších řek jižní Asie. Nese obrovské množství sedimentů, které formují úrodnou deltu v Bangladéši a východní Indii. Přehrada však bude zachycovat sedimenty, což naruší přirozený tok živin a ohrozí zemědělskou produkci v hustě osídleném regionu.

Zvláště ohrožené je území Sundarbans – mangrovové lesy na pobřeží Bangladéše a Indie, které jsou zapsané na seznamu UNESCO. Ztráta sedimentů zde může urychlit erozi a zvýšit zranitelnost oblasti vůči stoupající hladině moře.

Přestože Brahmaputra protéká několika zeměmi, žádná komplexní dohoda neexistuje. To ztěžuje spolupráci mezi Čínou, Indií a Bangladéšem. V Evropě přitom existují mezinárodní smlouvy, jako ta o ochraně Dunaje, do které je zapojeno 14 zemí a EU. V jihovýchodní Asii podobná ochrana chybí.

Výzkumy také ukazují nerovnováhu ve vědecké pozornosti – většina studií se zaměřuje na řeky v severních zemích, zatímco mnoho důležitých toků v globálním jihu je přehlíženo. Tamní výzkum je často řízen institucemi ze severu, což má dopad na výběr témat a lokalit a ignoruje urgentní místní problémy.

V Asii se nejvíce studují řeky jako Mekong nebo Indus, zatímco menší vodní toky – často klíčové pro místní komunity – zůstávají stranou. Podobně je tomu i v Africe, kde výzkumy často končí u obecných témat jako změna klimatu, bez potřebné infrastruktury pro hlubší analýzu.

Tyto opomíjené oblasti přitom čelí akutní vodní krizi, znečištění i dopadům klimatické změny. Nedostatek dat a výzkumu zde znemožňuje efektivní správu vodních zdrojů a ohrožuje životy milionů lidí.

Čína svým projektem nejen zásadně změní tok jedné z nejdůležitějších řek Asie, ale zároveň vyvolává otázku, jak zajistit spravedlivé a udržitelné využívání vody v celém regionu. Odpověď leží v posílení mezinárodní spolupráce, větší pozornosti věnované výzkumu globálního jihu a včetně místních komunit do rozhodovacích procesů.