FP: Zprávy o hrozícím pádu Putina může vypouštět sám Kreml. Ve hře jsou tvrdší represe a čistky

Nervozitu v Kremlu mají podle komentátorů dokládat také nové zásahy proti ruskému internetu, šuškanda o útěku zástupce vedoucího jednoho z vládních úřadů na Západ či skleslý výraz samotného Putina během nedávné vojenské přehlídky. Po pětadvaceti letech u moci má však Vladimir Putin vybudovaný systém, který byl navržen přesně tak, aby fámy, disent i vnitřní intriky bez problémů přežil.

Mnohé z událostí, které západní analytici interpretují jako slabost, mohou bezpečnostní složky naopak využít k ještě tvrdšímu utužení metod, které Putina drží u kormidla moci. Současný ruský vládce totiž strávil celou svou kariéru mistrovským ovládáním mechanismů autoritářského přežití. Na rozdíl od jiných diktátorů, jako byli Muammar Kaddáfí v Libyi, Nicolás Maduro ve Venezuele nebo Alí Chameneí v Íránu, vstoupil Putin do úřadu s hlubokou znalostí bezpečnostních složek.

Jako kariérní důstojník KGB rozuměl masovému sledování, nátlaku a kontrole elit přímo zevnitř. Během let se navíc dokázal poučit z chyb ostatních diktátorů a v pomyslném kurzu autokratického vládnutí by za poslední čtvrtstoletí získal samé jedničky. Už na konci devadesátých let, kdy stál v čele Federální bezpečnostní služby (FSB), byl expert na monitorování a potlačování domácího disentu.

Tehdejší prezident Boris Jelcin ho povýšil do funkce premiéra mimo jiné proto, že kremelský establishment věřil, že Putin dokáže Jelcinovu rodinu a její spojence ochránit před vyšetřováním korupce a politickou odplatou. Jakmile se Putin ujal prezidentského úřadu, okamžitě zasáhl proti komukoli, kdo by mohl ohrozit jeho postavení. Oligarchové jako Michail Chodorkovskij nebo Boris Berezovskij skončili ve vězení, v exilu nebo v politické irelevantnosti.

V průběhu let se atentáty, otravy a záhadné pády z oken staly běžnou součástí ruského politického života. Přímá odpovědnost byla málokdy prokazatelná a Kreml si vždy udržoval možnost vše popřít pomocí různých zástupných příběhů. Vzhledem k této historii je těžké uvěřit, že by Putin po pětadvaceti letech budování těchto struktur nad nimi náhle ztratil kontrolu.

Ruský bezpečnostní aparát, který prezidenta chrání, je obrovský, vrstvený a záměrně se překrývá. V jeho samotném centru stojí FSB, která disponuje stovkami tisíc zaměstnanců, včetně zhruba 200 tisíc příslušníků pohraniční stráže. Součástí FSB jsou i elitní jednotky jako Alfa a Vympel, spojené s counterterrorismem a takzvanou špinavou prací, kam spadají i likvidace odpůrců režimu.

Dalším pilířem je Rosgvardia neboli Ruská národní garda, kterou Putin vytvořil v roce 2016 speciálně pro posílení vnitřní bezpečnosti režimu a potlačování domácích nepokojů. Nejniternější bezpečnostní kruh pak tvoří Federální ochranná služba (FSO), která má na starosti osobní ochranu prezidenta a zahrnuje i muže, kteří zabíjeli na Putinův rozkaz, jako byl agent Vadim Krasikov, osvobozený v roce 2024 při mezinárodní výměně vězňů.

Putin si tímto způsobem buduje absolutní loajalitu svých bezpečnostních složek, jejichž příslušníci vědí, že na ně vládce v případě problémů nezapomene. Celé rodiny těchto vysokých důstojníků těží z výsadního postavení a materiálního bohatství, které je zcela závislé na Putinově vůli. Mnozí sice vnímali pokus o vzpouru Jevgenije Prigožina v roce 2023 jako důkaz slabosti režimu, avšak Prigožin cílil na vojenské velení, nikoli na samotného Putina, a jeho následný konec při havárii letadla jen potvrdil tradiční kremelský vzorec trpělivosti následované trestem.

Současné represe a zprávy o čistkách mohou být záměrně přiživovány samotným režimem, aby se ospravedlnily ještě tvrdší zásahy proti společnosti. Příkladem je tažení proti aplikaci Telegram, které pramení z paranoie před infiltrací ze strany Západu, kvůli čemuž má Putinovo nejbližší okolí zakázáno používat jakákoli digitální zařízení. Tento styl vládnutí založený na strachu z vnitřního nepřítele silně připomíná éru Josifa Stalina, který si loajalitu udržoval neustálými brutálními čistkami.

Zatímco Západ v uplynulých desetiletích soustředil svou pozornost na boj proti terorismu a války v Iráku či Afghánistánu, Putin systematicky upevňoval státní moc a připravoval zemi na dlouhodobou konfrontaci. Ruská federace sice čelí vážným demografickým a hospodářským tlakům a invaze na Ukrajinu představuje obrovský risk, avšak představa, že izolované fámy položí tamní režim, je mylná. Putinova struktura byla vybudována tak, aby přesně tyto momenty bez potíží ustála.