Islámská republika v krizi: Režim umírá pomalu, ale ke konci má ještě daleko

Hlavním pilířem, o který se islámská republika opírá, zůstává naprostá loajalita bezpečnostních složek. Od revoluce v roce 1979 věnovaly úřady obrovské úsilí a finanční prostředky na vybudování propracované sítě represivních orgánů. Tyto jednotky v posledních dnech bez váhání uposlechly rozkazy ke střelbě do vlastních spoluobčanů. Výsledkem je, že i když hněv v ulicích nezmizel, největší vlna otevřených demonstrací byla za cenu stovek životů prozatím potlačena.

Klíčovou roli v tomto násilném potlačení hrají Íránské revoluční gardy, které tvoří jakousi paralelní armádu odpovídající přímo nejvyššímu vůdci. Tato organizace s přibližně 150 tisíci muži ve zbrani nemá za úkol pouze obranu hranic, ale především ochranu ideologie a samotné existence systému. Revoluční gardy jsou navíc hluboce propojeny s íránskou ekonomikou, což jim dává silný finanční motiv k udržení současného stavu. Pro jejich vedení by pád režimu znamenal nejen ztrátu moci, ale i naprostý ekonomický krach.

Kromě gard disponuje režim také milicemi Basídž, což je dobrovolnická polovojenská organizace s miliony členů po celé zemi. Právě tito muži, často ozbrojení obušky a motocykly, bývají nasazováni v první linii proti demonstrantům. Jejich taktika se za poslední roky příliš nezměnila a spočívá v rychlých, brutálních útocích na shlukující se davy. Kombinace peněz, moci a náboženské ideologie z nich dělá nástroj, který se zatím nezačal pod tlakem veřejnosti drolit.

Přestože bezpečnostní aparát funguje, ekonomický tlak na zemi dosahuje neúnosné úrovně. Inflace cen potravin v loňském roce překročila 70 % a íránská měna rijál se propadla na historické minimum. Situaci dále zhoršilo obnovení sankcí ze strany evropských mocností, ke kterému došlo poté, co definitivně zkrachovala jaderná dohoda. Pro běžné Íránce se tak každodenní boj o základní obživu stal hlavním zdrojem frustrace, která dříve či později znovu vyústí v protesty.

Donald Trump se snaží tuto nespokojenost využít a slibuje íránskému lidu, že pomoc je již na cestě. Zároveň vyhrožuje zavedením pětadvacetiprocentních cel na jakoukoli zemi, která bude s Teheránem obchodovat. To míří především na Čínu, která je hlavním odběratelem íránské ropy. Je však otázkou, zda prezident bude ochoten riskovat obchodní válku s Pekingem právě teď, když se připravuje dubnový summit s čínským lídrem Si Tin-pchingem.

V samotném Teheránu se vedení země pokouší zmírnit vnější tlak kombinací agresivní rétoriky a opatrných nabídek k vyjednávání se Spojenými státy. Rozhovory o jaderném programu by mohly režimu koupit drahocenný čas, i když shoda na zásadních bodech se zdá být téměř nemožná. Nejvyšší vůdce Alí Chameneí si je dobře vědom, že jakýkoliv ústupek může být vnímán jako slabost, což by mohlo demonstranty v ulicích jen povzbudit.

Další nevýhodou protestního hnutí je absence jednotného a silného vedení. Nejstarší syn svrženého šáha se sice snaží profilovat jako přirozený vůdce opozice, ale jeho vliv je omezen rodinnou historií a vazbami na zahraničí. Historické zkušenosti s intervencemi cizích mocností v Íránu navíc způsobují, že mnozí obyvatelé jsou k podpoře zvenčí skeptičtí. Bez jasné politické alternativy se tak pád teokracie může protáhnout na delší dobu, než se na první pohled zdálo.

Pád autoritářských režimů však může přijít velmi nečekaně, jak ukázal nedávný kolaps Bašára Asada v Sýrii. Ten se po letech bojů zdál být pevně v sedle, dokud jeho spojenci Rusko a Írán nebyli schopni nebo ochotni zasáhnout proti rychlé ofenzivě rebelů. Podobné příklady z tuniské nebo egyptské revoluce ukazují, že rozhodujícím momentem bývá chvíle, kdy armáda odmítne střílet do lidí a začne je chránit. V Íránu jsme však takové trhliny v bezpečnostním aparátu zatím nezaznamenali.

Odpůrci islámské republiky tak musí doufat, že pokračující mezinárodní izolace a vnitřní ekonomický rozklad nakonec donutí režim k fatální chybě. Proces rozpadu sice probíhá postupně a skrytě, ale historie učí, že finální fáze bývá blesková a neodvratná. Zatím se zdá, že k tomuto bodu zlomu Írán ještě nedospěl, i když se mu každým dnem a každým potlačeným protestem nezadržitelně blíží.