Jak Íránci obcházejí informační blackout? Hitem je „spojovací překupník“

Jedním z nejzajímavějších fenoménů je „spojovací překupník“ na íránsko-turecké hranici. Tento muž využívá faktu, že se nachází v dosahu mobilních sítí obou států. K práci mu stačí dva telefony – jeden připojený k íránskému operátorovi a druhý k tureckému. Protože jsou mezinárodní hovory do Íránu zablokovány, zákazníci ze zahraničí mu volají přes WhatsApp na jeho turecké číslo. On pak druhým telefonem vytočí jejich příbuzné uvnitř Íránu, oba přístroje přiloží k sobě a umožní tak zoufalým lidem alespoň krátký hovor.

Tato služba je však vykoupena astronomickými částkami. Podle zjištění BBC Persian vyjde čtyřminutový hovor včetně poplatků za převod peněz na zhruba 30 dolarů (asi 850 Kč). Spojení je navíc velmi nestabilní; hovory málokdy vyjdou na první pokus a často se po dvou či třech minutách přeruší. Přesto je pro lidi, jako je Ava, jejíž snoubenec zůstal kvůli zastavení letecké dopravy v Kanadě, tato cena přijatelná.

Další možností jsou virtuální privátní sítě (VPN), které umožňují obejít cenzuru přímo z domova. I zde je však situace kritická. Cena za data v rámci VPN aplikací vyletěla do závratných výšin – jeden gigabyte stojí v přepočtu kolem 17 dolarů (cca 450 Kč). Pro srovnání, minimální měsíční mzda v Íránu činí jen asi 100 dolarů. Pokud navíc spojení vypadne, zakoupená data bez náhrady propadají.

Pro ty, kteří se ke spojení dostanou, se telefon stává nástrojem kolektivní pomoci. Hamid z Teheránu popisuje, že jakmile se mu podaří připojit, okamžitě obvolává všechny známé a zjišťuje čísla na jejich rodiny v cizině, aby jim mohl předat zprávy. Radost a smích matek, které slyší jméno svého dítěte žijícího tisíce kilometrů daleko, je pro něj podle jeho slov tou největší odměnou v jinak temných dnech.

Situace je o to mrazivější, že hovory často probíhají na pozadí bombardování. Rodiny v Torontu, Londýně či Melbourne žijí v neustálém strachu. Šadi, která žije v Austrálii, má rodiče přímo v teheránské čtvrti přezdívané „sršní hnízdo“ kvůli blízkosti strategických objektů ministerstva obrany a ropných skladů. Její otec se už bojí chodit i na procházky, protože ho nedávno zasáhl „černý déšť“ – sražené saze a nečistoty po útoku na nedaleký ropný terminál.

Digitální propast nejvíce dopadá na starší generace, které nejsou technologicky zdatné. Pooneh z Londýna se dokáže spojit pouze se svou sestrou, která „umí s technikou čarovat“. Jejich rozhovory pak připomínají skládání mozaiky: sestra zevnitř Íránu předává rodinné vzkazy a Pooneh ze zahraničí jí naopak říká, co se ve válce skutečně děje, protože íránská státní média informace přísně cenzurují.