Jak skončí válka na Ukrajině? Z pěti možných scénářů zbyly poslední dvě varianty

Mezinárodní pozornost, která se dříve částečně přesunula k válce mezi USA, Izraelem a Íránem, se nyní vrací zpět k evropskému bojišti, přičemž nedávné rámcové dohody mezi Washingtonem a Teheránem či Jeruzalémem a Bejrutem vyvolávají zvědavost, zda nenastal čas i pro ukončení konfliktu na Ukrajině. Pátým rokem od začátku plnohodnotné ruské invaze lze již některé z teoretických konců spolehlivě vyloučit, což pomáhá pochopit, kam konflikt směřuje.

Z pohledu vyjednávání se Ukrajina momentálně nachází v nejsilnější pozici od osvobození Izjumu na podzim roku 2022. Kyjev přestal pasivně čekat na tlak mezinárodního společenství a začal bez cizího svolení zasahovat vojenské a energetické cíle hluboko uvnitř ruského území.

Tyto údery na ropné rafinérie a armádní objekty výrazně narušily vnitřní energetický trh agresora a přenesly realitu války přímo před prah obyčejných Rusů. Čím déle se bude konflikt protahovat, tím větší ekonomické a lidské náklady bude muset Kreml snášet, přičemž dosavadní taktické územní zisky v podobě několika dobytých vesnic nelze zaměňovat za strategický zlom schopný splnit politické cíle Moskvy.

Ukrajinské síly efektivně narušují logistické řetězce nepřítele, takže i případné dílčí ruské postupy jsou dlouhodobě neudržitelné. Na druhou stranu, navzdory těmto úspěchům, nemá ani ukrajinská armáda dostatek sil na rychlé vytlačení zakopaných okupantů, a konflikt se tak proměnil v moderní formu obléhací války.

Kyjev musí izolovat ruské pozice a ničit jejich zásobování tak dlouho, dokud se zdroje nepřítele nevyčerpají, což umožňuje osvobozovat území bez masivních vlastních ztrát, vyžaduje to však značný čas. Moskva mezitím pokračuje v opotřebovávací strategii a doufá, že zlomí ukrajinskou vůli dříve, než její vlastní ekonomiku zničí západní sankce nebo než do hry zasáhnou třetí strany.

Ruský kalkul se dlouhodobě opíral o předpoklad, že americká administrativa pod vedením Donalda Trumpa a jeho vyjednavačů Stevea Witkoffa a Jareda Kushnera přistoupí na takzvané aljašské dohody, které měly definovat konec války podle ruských představ.

Situace se však mění, neboť Bílý dům v poslední době změnil tón a americký ministr zahraničí Marco Rubio jasně deklaroval, že v Anchorage k žádným reálným dohodám nedošlo, což musel uznat i Kreml. Vzhledem k tomu, že USA byly plně zaměstnány konfliktem s Íránem a od března absolvovaly s Kyjevem jen minimum schůzek, začaly obě bojující strany využívat klesající intenzitu oficiálních kontaktů k neoficiální diplomacii.

Podle dostupných informací se do role neformálního prostředníka vrátil ruský oligarcha Roman Abramovič, přičemž se objevily i spekulace o možném omezení bojů pouze na současnou linii fronty, což však Moskva údajně odmítla. Turecká vláda se sice snaží navázat na tři kola rozhovorů z roku 2025 a vrátit diplomacii na oficiální kolej, zatím však nehlásí žádný hmatatelný pokrok.

Díky úspěšnému ukrajinskému odporu a operacím v ruském týlu je nicméně jasné, že varianty jako úplné podmanění země nebo ukrajinská kapitulace jsou definitivně smeteny ze stolu. Jedinými dvěma představitelnými scénáři tak zůstávají buď jednostranné stažení ruských vojsk, nebo vyjednané příměří.

Pokud by náklady pro Kreml stouply nad únosnou mez, mohl by Vladimir Putin jednostranně vyhlásit splnění cílů své speciální vojenské operace a přejít ke stabilizačním misím na aktuálně okupovaných územích, jelikož úplný odchod je pro něj politicky nemožný. V takovém případě by rozhodnutí o pokračování bojů za úplné osvobození leželo výhradně na Kyjevu.

Druhá možnost, tedy vyjednaná dohoda, by ale neměla začínat tam, kde rozhovory naposledy selhaly. Podmínky na bojišti se změnily ve prospěch Ukrajiny, která by měla usilovat o trvalé zastavení nepřátelství bez formálního vzdání se svých suverénních území, přičemž čas nyní hraje pro ukrajinskou diplomacii.

Pokud nedojde k posunu směrem k jedné z těchto variant, hrozí dlouhá, vleklá válka, neboť historie ukazuje, že státy často pokračují v bojích jen proto, že už do nich investovaly příliš mnoho krve a prostředků. Sovětský svaz takto setrval v Afghánistánu deset let a Spojené státy dvacet, přičemž v případě Ukrajiny hraje roli i osobní motivace samotného Putina, která převyšuje racionální státní zájmy.

Mír sice není na dosah a boje mohou trvat měsíce i roky, spektrum možných konců se však s posilující pozicí Ukrajiny výrazně zúžilo. Klíčové nyní bude, jak obě strany přizpůsobí své strategie měnící se dynamice na bojišti a následně i u vyjednávacího stolu.