Mohou íránské rakety doletět až do Londýna, Prahy nebo Paříže? Teherán světu skutečný dostřel tajil

Základna Diego Garcia se nachází téměř 4 000 kilometrů od Íránu, což vyvolalo vážné obavy o skutečném dosahu íránského zbrojního programu. Dosud se totiž předpokládalo, že íránské rakety mají dolet maximálně 2 000 kilometrů. Skutečnost, že jedna ze střel urazila před svým selháním přibližně 3 000 kilometrů, naznačuje, že Teherán nebyl ohledně svých schopností zcela upřímný.

Izraelské zdroje nyní tvrdí, že Írán disponuje raketami s doletem až 4 000 kilometrů, což by v teoretické rovině znamenalo ohrožení pro velkou část pevninské Evropy. Přestože Spojené státy a Izrael v posledních týdnech intenzivně útočily na íránské muniční sklady, Teheránu se stále daří odpalovat balistické rakety krátkého doletu, kterých měl před válkou v zásobě přes dva tisíce.

Mnohem větší neznámou je však íránský program balistických raket středního doletu (3 000 až 5 500 km). Odborníci z londýnského think-tanku RUSI se domnívají, že Írán tyto technologie vyvíjel dlouhodobě pod zástěrkou svého vesmírného programu. Rakety jako Qaem 100, které úspěšně vynesly satelity na oběžnou dráhu, mají totiž prokazatelně dvojí využití – civilní i vojenské.

Podle analytiků mohl být při útoku na Diego Garcia použit upravený model rakety Chorramšahr. Tato střela má sice standardně dolet přes 2 000 kilometrů s těžkou hlavicí, ale pokud se hmotnost nálože sníží, dolet se může dramaticky prodloužit. Tím by se sice snížila ničivá síla útoku, ale raketa by byla schopna zasáhnout mnohem vzdálenější cíle.

Je však nepravděpodobné, že by Írán disponoval velkým množstvím těchto střel dlouhého doletu. Skutečnost, že na tak strategický cíl, jakým je Diego Garcia, vypálil pouze dva kusy, naznačuje omezené kapacity. Navíc americké vesmírné síly v Coloradu spolu s radary v britském Fylingdales dokážou detekovat a sledovat dráhu každé rakety okamžitě po jejím startu.

Pokud jde o přímé ohrožení evropských metropolí, experti zůstávají relativně klidní. I když je z technického hlediska „představitelné“, že by upravená íránská raketa mohla doletět až nad Británii, její přesnost na takovou vzdálenost by byla velmi nízká. Při delším letu se totiž hromadí chyby v naváděcím systému a raketa by pravděpodobně svůj cíl minula o kilometry.

Dalším faktorem je extrémní teplo, kterému musí raketa čelit při návratu do atmosféry z velké výšky. Pro lety na takto dlouhé vzdálenosti je zapotřebí vysoce pokročilý tepelný štít, jehož vývoj je technologicky velmi náročný. Analytici se shodují, že riziko pro Evropu je v tuto chvíli nízké, a to i díky protiraketovým systémům NATO umístěným v Polsku a Rumunsku.

Zatímco Spojené státy mají vybudovaný deštník Aegis Ashore, Evropa sama má v oblasti obrany proti balistickým raketám značné mezery. Tento nedostatek ostatně přiznala i nedávná britská vládní strategická prověrka obrany. I tak by ale osamocená a nepřesná raketa letící přes silně bráněný vzdušný prostor Evropy měla jen malou šanci na úspěch.

Hlavním ponaučením z pokusu o úder na Diego Garcia tak není ani tak technický dosah střel, jako spíše odolnost íránských sil. I po třech týdnech masivního bombardování je Írán stále schopen Spojené státy a Izrael překvapit. Jeho armáda je sice oslabená, ale rozhodně ještě není definitivně poražena.