Projekt společné evropské stíhačky se rozpadl. Německo zvažuje tři nové scénáře, Francie chce pokračovat sama

Kolaps projektu přichází v době, kdy potenciální protivníci masivně investují do sofistikované vrstvené protivzdušné obrany, pokročilých senzorů a systémů elektronického boje. Program FCAS měl na tyto hrozby reagovat po roce 2040 uceleným bojovým systémem, kde by centrální stíhací letoun doplňovaly autonomní doprovodné drony a propojená digitální síť. Finanční a technologická náročnost takto komplexního výzkumu sice nutí evropské vlády sdílet náklady a kapacity, realita však ukázala, že hlavní partneři měli od počátku zcela odlišné strategické cíle.

Francie od nového letounu požadovala nejen náhradu za své stroje Rafale, ale také schopnost nést jaderné zbraně, operovat z letadlových lodí a udržet si suverenitu nad klíčovými technologiemi prostřednictvím vedoucí role firmy Dassault. Německo, zastupované koncernem Airbus, naopak odmítalo financovat projekt, kde by nejhodnotnější know-how a rozhodovací pravomoci zůstaly na dlouhé roky výhradně v rukou francouzské strany. Podobné neshody vedly již v šedesátých letech k rozpadu britsko-francouzského leteckého projektu, zatímco úspěšnější programy jako Tornado nebo Eurofighter Typhoon v osmdesátých letech vznikly až poté, co Francie kvůli vlastním specifickým požadavkům z vyjednávání vystoupila.

Německý ministr obrany Boris Pistorius již nastínil tři možné alternativy k náhradě za zrušený program. První možností je nákup dalších amerických letounů F-35, což by sice vyřešilo okamžitou potřebu armády, ale zároveň by to prohloubilo závislost Berlína na Spojených státech. Druhou variantou je připojení k britsko-italsko-japonskému programu GCAP, který plánuje uvedení své stíhačky šesté generace do služby už kolem roku 2035. Německé finance by projekt sice posílily, stávající partneři se však obávají, že by německé ambice na spolurozhodování mohly celý harmonogram výrazně zbrzdit.

Třetí zvažovanou cestou je spuštění vlastního projektu pod vedením Airbusu a průmyslového sdružení Team Gen 6, do kterého by se mohlo zapojit Španělsko nebo Švédsko. Takový krok by sice ochránil německé průmyslové zájmy, ale byl by extrémně nákladný a vedl by k ještě větší roztříštěnosti evropského trhu s bojovými letadly. Francie čelí podobnému dilematu, zda financovat drahý národní letoun, nebo hledat upravený formát spolupráce. Francouzský prezident Emmanuel Macron i německý kancléř Friedrich Merz nicméně potvrdili, že prostor pro kooperaci stále existuje, například při společném vývoji doprovodných bezpilotních dronů nebo motorů.

Zánik aliance kolem FCAS ukazuje na hluboký rozpor mezi zhoršující se bezpečnostní situací v Evropě a neochotou vlád přistoupit k finančním i politickým kompromisům při nákupech vojenské techniky. Na podobné problémy s dlouhodobým financováním obrany doplatil nedávnou rezignací i britský ministr obrany John Healey. Evropské státy se sice shodují na rostoucích hrozbách, jejich obranné programy však zůstávají rukojmími vnitřních sporů.

Konec tohoto klíčového zbrojního programu se okamžitě stal terčem kritiky ze strany francouzské krajní pravice. Hlavní opoziční síla, Národní sdružení, která dlouhodobě vystupuje proti zbrojní spolupráci s Německem, označila krach projektu za potvrzení svých dřívějších varování. Podle jejích představitelů se Německo snažilo pouze zneužít francouzský obranný průmysl ve svůj prospěch. Předseda strany Jordan Bardella prohlásil, že rozpad programu je sice selháním francouzsko-německé kooperace, ale především znamená osobní neúspěch prezidenta Emmanuela Macrona a jeho integrační strategie.

Národní sdružení, které vede předvolební průzkumy před blížícími se prezidentskými volbami, v minulých letech opakovaně a neúspěšně podávalo poslanecké návrhy na zastavení financování FCAS. Nyní strana deklaruje, že Francie je schopna vyvinout stíhací letoun nové generace zcela samostatně bez zahraničních partnerů. V tomto postoji se shoduje s dřívějšími vyjádřeními šéfa koncernu Dassault Aviation Erica Trappiera. Experti z pařížského institutu IFRI nicméně upozorňují, že ačkoliv tento suverénní postoj oslovuje voliče, přináší obrovské rozpočtové otázky, na které opozice nemá jasnou odpověď.

Představitelé Národního sdružení odmítají, že by byli zásadně proti jakékoliv mezinárodní kooperaci, a jako příklad úspěšného partnerství uvádějí nedávnou dohodu firem Dassault a německé OHB na vývoji raketoplánu. V případě svého volebního vítězství by se však raději poohlíželi po průmyslovém partnerství mimo Evropu, například s Indií nebo Spojenými arabskými emiráty. Podle poslanců strany je nutné si otevřeně přiznat, že Německo se svými masivními investicemi do vlastního přezbrojení už možná ani nevnímá Francii jako rovnocenného partnera pro společné projekty.