Nejdříve Venezuela, pak Írán. Jak velkou ránu Trump zasadil Putinovi?

V ruských politických kruzích vyvolala Chameneího smrt okamžité vzpomínky na konec libyjského vůdce Muammara Kaddáfího v roce 2011. Putin byl tehdy podle svědků naprosto zdrcen a rozhořčen záběry zakrváceného Kaddáfího, které obletěly svět po zásahu jednotek NATO. Právě tento okamžik je považován za zlomový bod v Putinově kariéře, po kterém se definitivně odvrátil od Západu a začal tvrdě potlačovat domácí opozici v obavě z řízené změny režimu.

Současné události, kdy po venezuelském Nicolási Madurovi padl v krátkém sledu i Chameneí, posilují pocit izolace v Kremlu. Ruská propaganda v reakci na tyto události přitvrdila a někteří komentátoři dokonce porušili neformální pravidlo nekritizovat přímo Donalda Trumpa. Například Dmitrij Medveděv prohlásil, že útok na Írán odhalil Trumpovu pravou tvář, a moderátor Vladimir Solovjov přirovnal chování USA k predátorovi, který svou kořist ukolébá diplomacií, než jí skočí po krku.

Ultranacionalističtí myslitelé v Rusku otevřeně varují, že Washington systematicky likviduje ruské spojence a Moskva může být další na řadě. Tato rétorika se promítá i do vnímání mírových rozhovorů o Ukrajině, které USA zprostředkovávají. Podle těchto hlasů je vyjednávání s nepřítelem, který takto brutálně odstraňuje své odpůrce, extrémně nebezpečné a Kreml by měl být ve střehu před jakýmkoliv pokusem o podobný scénář na domácí půdě.

Oficiální prohlášení Kremlu však zůstávají o poznání diplomatičtější než výkřiky v televizi. Mluvčí Dmitrij Peskov sice vyjádřil hluboké zklamání nad selháním rozhovorů s Íránem, zároveň se ale snažil udržet konstruktivní tón ohledně snah USA o mír na Ukrajině. Putin se v tomto ohledu projevuje jako pragmatik, který nehodlá riskovat vlastní pozici nebo cíle na ukrajinském bojišti kvůli ochraně zájmů Teheránu nebo jiných partnerů.

Krize v Íránu navíc přináší Moskvě určité strategické výhody, jako je perspektiva vyšších cen ropy nebo odvrácení pozornosti Washingtonu od války na Ukrajině. Napětí mezi Evropou a USA v otázce postupu na Blízkém východě hraje Rusku do karet a pomáhá posilovat narativ o nebezpečí západní hegemonie. Putin navíc na rozdíl od Chameneího disponuje jaderným arzenálem, který považuje za hlavní pojistku proti vnějšímu zásahu.

Navzdory jadernému odstrašování zůstává největší hrozbou pro Putina vnitřní stabilita a případné palácové intriky. Historické paralely ukazují, že autokrati, kteří u moci setrvávají desítky let, často čelí buď zatčení, nebo násilnému konci. Paranoia z režimní změny tak Putina pravděpodobně povede k ještě větší uzavřenosti a nekompromisnímu postupu v ukrajinském konfliktu, který vnímá jako klíč ke svému politickému přežití.