Nevíme, co Trump vlastně chce, spolupráce uvízla na mrtvém bodě, říkají evropští lídři

Hlavním kamenem úrazu je chybějící oficiální žádost ze strany Spojených států. Ačkoliv Trump veřejně označil spojence za „zbabělce“ za to, že se dobrovolně nepřihlásili k ochraně strategické vodní cesty, jeho administrativa dosud nepředložila žádný konkrétní seznam potřebného vybavení nebo sil. Tato nepředvídatelnost ztěžuje evropským vládám jakékoliv strategické plánování, což potvrdil i německý ministr obrany Boris Pistorius, když vyzval k větší jasnosti a předvídatelnosti ze strany USA.

Evropská zdrženlivost pramení také z rostoucího sebevědomí kontinentu, který už nehodlá slepě následovat Washington do konfliktů, jež s ním nebyly konzultovány. Německý prezident Frank-Walter Steinmeier dokonce otevřeně zpochybnil oprávněnost celé války a uvedl, že tvrzení o bezprostředním ohrožení Spojených států, které útoky ospravedlňuje, stojí na velmi slabých základech. Evropa se tak postupně posouvá od snahy Trumpa uklidňovat k přímé konfrontaci s jeho rozhodnutími.

Diplomaté v Bruselu navíc poukazují na absurdní rozpor v americké rétorice. Spojené státy dlouhodobě tlačí na Evropany, aby převzali plnou zodpovědnost za obranu svého kontinentu a podporu Ukrajiny, aby se Washington mohl soustředit na jiné regiony. Nyní však Trump po těch samých zemích požaduje, aby své kapacity nasadily na Blízkém východě k ochraně globálních dodavatelských řetězců. Tento přístup vnímají evropští lídři jako hluboce nesourodý a logicky chybný.

Bílý dům si však z kritiky nic nedělá. Podle jeho mluvčích je americká armáda plně připravena systematicky eliminovat schopnost íránského režimu narušovat toky energií a Trump věří, že průliv bude brzy otevřen. Washington se snaží interpretovat společná prohlášení spojenců o podpoře jako důkaz, že Evropa slyší na prezidentovo volání, i když v realitě k žádným přesunům lodí nedochází.

Místo konkrétních činů se tak spojenci zatím uchylují k organizování summitů a schůzek. Velká Británie plánuje v blízké budoucnosti hostit bezpečnostní konferenci a ministři zahraničí skupiny G7 budou o situaci v Perském zálivu jednat u Paříže. Tato diplomatická aktivita má udržet zdání jednoty, zatímco v zákulisí panuje shoda na tom, že dokud neskončí nejtvrdší fáze bojů, žádné evropské lodě do průlivu nevplují.

Odborníci přitom upozorňují, že Evropa má technické kapacity, které by USA v oblasti citelně pomohly. Jde zejména o specializovaná plavidla pro vyhledávání a ničení námořních min. Zatímco Spojené státy mají k dispozici pouze čtyři takové lodě, evropské námořnictvo jich provozuje kolem čtyřiceti. Podobně by mohly pomoci i evropské torpédoborce při doprovodu konvojů, což by ulevilo vytíženým americkým silám.

Zástupci evropských armád však zdůrazňují, že jakékoliv nasazení techniky přichází v úvahu až ve chvíli, kdy konflikt výrazně poleví nebo úplně ustane. Představa, že by evropské lodě operovaly uprostřed aktivní války, kterou vyvolal někdo jiný bez jejich vědomí, je pro většinu metropolí nepřijatelná. Strach z íránské odvety a zatažení do širšího regionálního konfliktu je v tuto chvíli silnější než touha vyhovět Trumpovým výzvám.

Celá situace tak podtrhuje rostoucí propast mezi oběma břehy Atlantiku. Evropa se poprvé ve větší míře odvažuje říci „ne“ požadavku, který považuje za nebezpečný a právně sporný. Dokud Washington neukončí nepřátelství a jasně nevysvětlí své další kroky, zůstane námořní koalice v Hormuzském průlivu spíše jen projektem na papíře než reálnou silou na moři.