Raději vězení než Ukrajina. Ruští dezertéři se nechávají zatknout, aby se vyhnuli návratu na frontu

Příběh Vladimira (jméno změněno) je jedním z mnoha. Když si vyslechl rozsudek — několik let vězení za dezerci — vykřikl radostí. „Lepší tohle, než skončit pod keřem někde u Bachmutu,“ prohlásil jeho právník. Jeho rodina doma slavila. „Spadl nám kámen ze srdce,“ řekla jeho žena Jelena. „Máme roční dítě. Teď víme, že manžel je naživu, je za mřížemi, a jednou se vrátí domů.“

Vladimir pochází z Luhansku. V roce 2018 s rodinou uprchl do Ruska před ostřelováním a získali ruské pasy. Když v roce 2022 přišla mobilizace, věřil, že narukovat je povinné a že mobilizovaní nebudou posláni do přímého boje. Mýlil se.

Navzdory varováním své ženy, aby raději utekl ze země nebo šel do vězení, Vladimir narukoval. Po několika měsících v útočné jednotce pochopil, že jediná cesta ven vede v rakvi.

Dostal dovolenou kvůli zranění nohy. A právě tehdy se rozhodl: „Půjdeme na to přes vězení.“ Za pomoci právníka se poté záměrně ukryl, aby byl označen za nepřítomného bez povolení (AWOL) — a spustil se tím trestní proces. O 48 hodin později, jak stanovuje ruský zákon, podali dobrovolné doznání.

Vyšetřování trvalo tři měsíce a rodina se celou dobu obávala, že ho úřady pošlou zpět na frontu, pokud dostane podmínku. Nakonec ale soud rozhodl o nepodmíněném trestu, což přineslo celé rodině úlevu. „Už nepatříme ministerstvu obrany,“ řekla Jelena.

Podle investigace iStories dezertovalo od začátku invaze nejméně 49 000 ruských vojáků. Dezerce přímo z fronty je však velmi nebezpečná — od července 2024 je v Rusku legální držet vojáky v tzv. „jáma“, což jsou provizorní vojenská vězení, kde dochází k bití a psychickému týrání. Proto většina dezertérů volí útěk během dovolené nebo léčby.

Jen málokdo má prostředky či doklady na útěk do zahraničí. Mnozí žijí v ilegalitě: vyhýbají se bankám, opouštějí velká města, skrývají se v lesích. Organizace Get Lost, která pomohla téměř dvěma tisícům vojáků uprchnout, uvádí, že méně než 800 z nich opustilo zemi.

Jelena a Vladimir také zvažovali útěk do Gruzie, ale po změně politického směřování této země od plánu ustoupili. „Nechtěli jsme riskovat s třemi dětmi. A manžel řekl, že nás nikdy neopustí a neodejde bez nás,“ říká Jelena.

Od jara 2024 přibývá těch, kdo se obracejí na organizaci Call to Conscience s prosbou o pomoc při „záměrné“ dezerci a předání se úřadům. Na podzim 2023 evidovala organizace jednu žádost měsíčně, do května 2024 už jich bylo průměrně deset měsíčně.

Dostat se ale k soudu není jednoduché. Velitelé často nehlásí dezerci okamžitě — chtějí vojáka získat zpět, ne ho trestat. I po dobrovolném odevzdání čelí někteří vojáci tlaku nebo dokonce fyzickému donucení k návratu. Podle serveru Sibir.Realii bylo ke konci roku 2024 přerušeno minimálně 150 soudních řízení podle článku 337 trestního zákoníku — protože obžalovaní souhlasili s návratem do války.

„Musíte bojovat o to, abyste se vůbec dostali do vězení,“ říká jeden z právníků. „Nikdy předtím za mnou nepřišel nikdo s tím, abych zajistil, že bude jeho čin opravdu klasifikován jako trestný.“

Tato zvláštní ironie ruské války tak ukazuje, že pro některé vojáky se vězení stalo jediným bezpečným útočištěm — poslední možností, jak si zachránit život.