Trump stojí na prahu životního rozhodnutí. Američanům dodnes nevysvětlil, proč by chtěl zaútočit na Írán

Prezident USA Donald Trump dosud neučinil definitivní rozhodnutí, ale každým dnem se zdá být blíž k osudovému bodu. Po neúspěchu jeho dosavadní vlažné diplomacie, která nepřinesla žádný průlom, armáda informovala Bílý dům, že díky posílení leteckých a námořních sil v regionu může být připravena k útoku již během nadcházejícího víkendu. Trump se však v soukromí stále pře se svými poradci o to, zda je úder nejlepším řešením.

Absence jasného zdůvodnění pro případnou válku je zarážející. Na středečním brífinku Bílého domu mluvčí Karoline Leavittová nedokázala specifikovat, proč by Trump měl útočit na íránský jaderný program, o kterém dříve tvrdil, že jej již zcela zlikvidoval při loňských náletech. Její odpověď, že „existuje mnoho důvodů a argumentů“, zůstala bez konkrétních detailů a naznačila, že Američané mají prezidentovi jednoduše důvěřovat.

Tato informační prázdnota ostře kontrastuje s přípravami na válku v Iráku v roce 2003. Tehdejší Bushova administrativa strávila měsíce přesvědčováním veřejnosti i Kongresu, čímž si zajistila alespoň domácí právní základ. Trump se nyní vystavuje politickému riziku, že pokud operace nepůjde podle plánu, zůstane v tom zcela sám. Zdá se však, že jej povzbudilo nedávné svržení venezuelského diktátora Madura, které se obešlo beze ztrát na životech amerických vojáků.

Trumpova strategie vůči Teheránu připomíná diplomacii 21. století podloženou letadlovými loděmi a řízenými střelami. Rizikem však zůstává, že prezident se vmanévruje do kouta, ze kterého nebude úniku bez ztráty prestiže. Požadavky obou stran jsou totiž v přímém rozporu: Írán chce zrušení sankcí, které by mu pomohlo přežít, zatímco Trump nemůže politicky dopustit dohodu podobnou té Obamově, kterou dříve sám rozcupoval.

Ačkoliv Bílý dům mlčí, strategické důvody pro úder existují. Trump je stále více posedlý svým historickým odkazem. Ukončení „horké studené války“ s Íránem, která trápí každého amerického prezidenta od dob Jimmyho Cartera, by mu zajistilo nesmazatelné místo v dějinách. Navíc by to mohlo být vnímáno jako konečné zúčtování za ponížení při rukojmí krizi v letech 1979–1981.

Nynější moment se může zdát pro úder ideální, protože íránský režim nebyl nikdy slabší. Jeho regionální spojenci jako Hamás a Hizballáh byli oslabeni Izraelem a samotná země čelí nejhorší vnitřní krizi ve své historii. Ekonomika je v troskách a nedávné protesty proti nedostatku potravin a vody režim krvavě potlačil. Trump by tak mohl naplnit svůj slib a pomoci protestujícím svrhnout teokratickou vládu.

Existuje však řada důvodů, proč by mohl být vojenský zásah katastrofou. Seriózní pokus o likvidaci režimu by vyžadoval intenzivní leteckou kampaň s rizikem vysokých civilních obětí. Hrozila by také zajetí amerických pilotů, což by se stalo propagandistickým triumfem Teheránu. Navíc útok na Írán, kolébku starověké perské civilizace, by nebyl tak „čistý“ jako blesková operace ve Venezuele.

Největší neznámou zůstává otázka, co se stane „den poté“. Absence jednotného vedení íránské opozice vyvolává obavy z mocenského vakua a následného povstání. Americké zpravodajské služby navíc varují, že nejpravděpodobnějším kandidátem na vyplnění prázdného místa po teokratech jsou radikální Revoluční gardy, což by vedlo k nahrazení jednoho protiamerického režimu jiným.

Dlouhotrvající konflikt by také vystavil Trumpa obrovskému domácímu tlaku. Většina Američanů se staví proti nové válce na Blízkém východě a pro prezidentovu základnu MAGA, kterou roky ujišťoval, že skoncuje se zahraničními dobrodružstvími, by to mohlo být zklamáním. Ačkoli jsou síly připraveny k útoku, Trumpova záliba v nepředvídatelnosti může znamenat, že se situace ještě změní – pokud ovšem Írán nepřistoupí na podmínky, které prezident veřejnosti stále ještě plně nevysvětlil.